Bohémská anabáze

Když mi bylo 18/19 let, moje představy o bohémském životě byly značně zkreslené. Nabušená knihami Kerouaca, Ginsberga, Bukowského, ale i Haška a jiných literárních bohémů, jsem si představovala romanticky zašle vypadající a hladovějící umělce a tak.
Střet s realitou byl nevyhnutelný.
Nikdy jsem neviděla hladovějícího umělce, který navzdory osudu píše o smutných krásách života.
Nikdy jsem neviděla otrhaného básníka, který recituje své protrpěné verše.
Za to jsem viděla spoustu bohémských chlápků, kteří zavětřili svou šanci a jen těžko se jí vzdávali. Z několika setkání s bohémským světem, z několika divokých mejdanů, jsem si odnesla tři důležité věci. Nazvala bych je - Návod pro dychtivé jedničkářky: Jak přežít bohémské období bez úhony.

1) Že se má vodka zapíjet spoustou vody, to není jenom pověra.

2) Ne každý, kdo nosí černý rolák, je existencionalista.
Ne každý kluk s mikádem je rozháraný umělec.
Ne každá holka s volným trikem a červenomodrými vlasy je avantgardní malířka, která dělá návrhy pro tattoo salóny.
Ne každý, kdo má brýle s tlustými umělohmotnými obroučkami, je intelektuál.
Ne každý, kdo tvrdí, že jednou popíjel s Ivanem Magorem Jirousem, je undergroundový básník.

3) Většina těch, kdo tě oslňují svými verši či pozoruhodnými příběhy, které se pravděpodobně mnohdy vůbec nestaly, touží po tvém uznání, objetí a volně dostupném rozkroku.

A vlastně ještě jednu věc jsem si odnesla.
Přestože jsou bohémové k životu naprosto nepoužitelní, jsou to rozkošní blázínci, kteří mají světu co říct.