Retro edice: Vyznání lásky

Je to takový ten úplně obyčejný den. Venku svítí sluníčko, všude jsou otevřená okna, ptáci řvou o sto šest a pod okny pospává pes. Občas otevře jedno oko, zazívá, nebo se ožene po mouše, ale jinak se nikde nehne ani lístek. V kuchyni rozdělané těsto, něco pobublává pod pokličkou a pračka si přede. Trochu si u kuchyňské linky pobroukávám do rytmu hudby z rádia a kroutím zadkem. Prostě obraz jednoduchého dokonalého štěstí. Myslím na to, že by nebylo špatný uvařit kafe, ale ještě to na chvilku odložím, než dodělám těsto a umyju si ruce.

Z předsíně se ozve šoupání bot a dotaz, jestli máme pivo. Pivo je v ledničce, ale nemůžu mám špinavé ruce. A tak se jde podívat, co mám tak neodkladného na práci, když i něco tak důležitého, jako chlazená Plzeň, musí snést odkladu. A už to cítím, teplý dech za krkem a ruce na mých bocích a do ucha mi zazní tiše vyslovená pochvala, že to hezky voní. Ale v tom hlase už je takový ten skoro neznatelný tembre, takový hladivý a přitom drsný tón dole, jako když hladíte samet proti srsti.

Tělo už jede na autopilota, svaly trochu povolí a změknou, aby se křivka zad přizpůsobila tělu za mnou. Cítím ruce na nahém pozadí a pevnou erekci na lusknutí prstu připravenou pod hrubou látkou pracovních kalhot. V lince trochu drnčí sklo, ale naštěstí jsou všechna dvířka bezpečně zavřená, takže se můžu bez obav poddat té neskutečné vlně orgasmu, která se přese mě během několika sekund převalí, i když se snažím ten okamžik oddálit, jak jen to jde. Předu v objetí jako kočka, než se přežene ta nejintenzivnější vlna nejrůznějších pocitů. Když se trochu roztřesená vrátím zpátky k rozdělanému švestkovému koláči, slyším za sebou odskočení víčka z láhve a tiché „díky za to pivo, lásko moje“. A i když to jako vyznání lásky může znít trochu netradičně, v tom hlase je všechno. Něha, láska, touha, slib, celý život.