Mám říct ano?

Začalo to nevinně. Je to taková ta amatérská klasika. Ahoj, jak se máš, co děláš. Slovo dalo slovo, zjistili jsme, že se máme o čem bavit. Tak znáte to- koníčky, psi, rodina, žrádlo. Protože o čem se taky na amatérech od jistého věku bavit, než o jídle, že jo. To jenom věčně mladí a vybrané exempláře v prarodičovském věku se tu vytahují jak staré kšandy, že jim ještě pramen nevyschl. Ale abych neutíkala od tématu. Prostě jsme si řekli, že se potkáme. Poslala jsem mu písemně pozvánku, dali jsme diáře dohromady a šup, na první dobrou to klaplo.

A je to tady. Ráno před schůzkou. Opláchnout, co je opláchnout potřeba, přeleštit kly, aby bylo v případě potřeby čím trhat, nějaký ten make-up, aby na mě nebyla krize středního věku vidět hned na první pohled, ale až na ten druhej. Silonky, sukně, lodičky, přiměřený výstřih, kapka Donny Karan za ucho a jedem.

A je to tu, po pěti letech jsem zase v té české Paříži, kde se baroko snoubí s modernou, a kde by hned po Českých Budějovicích chtěl žít každý.
Dvě, tři hodinky kecáme, takovej ten pohodovej slovní ping pong, a on se najednou zeptá, jestli nemám hlad. No samozřejmě, že mám, takže moje srdce zaplesá nad tím gentlemanstvím. Naštěstí už mi není 20, takže už jsem se vzdala všech nadějí, že ze mě bude křehká blondýnka a taky jsem viděla jeho bejvalou, takže se nemusím bát nažrat. A on už taky není žádnej nedozrálej rybíz, aby si naivně myslel, že ženy žijí z prány a hvězdného prachu.

Rozhlédnem se po náměstí, kromě gotického chrámu a barokního morového sloupu se na náměstí nachází spousta hospod. Ta jedna se mi zamlouvá, dokonce má v názvu slovo tlustá, takže by to mělo být něco echt pro mě, tam by mohli vědět, jak saturovat potřeby pořádný ženský. Při pohledu přes výlohu pohled vypadá hodně sympaticky, je to něco jako takové ty pseudopivnice v Holešovicích, kde stojí fancy utopenec tři kila, takže už se mi sbíhají sliny nad představou konfitovaného kachního prsa na lúžku z žampionů a přelivem demi glace a třemi lístky rukoly, aby se tomu dalo říkat salát. Ale aby to nevypadalo, jako že jdu hned a na první dobrou, že jo (známe to o těch slepicích, kolečkách a dvorku), tak se tvářím jakoby pochybovačně a s věrohodně předstíraným nejistým tónem se ptám, jestli to náhodou nebude nějaká snobárna. Jo, samozřejmě, že se tím upejpáním ještě před vstupem nepřímo ujišťuju, jestli platí on, nebo jestli je na oběd šumavská topinka.

A teď, teď to určitě slyšíte, moji milí čtenáři, jak se ta situace láme, úplně musíte cítit to vyvrcholení, ten zvrat.

Počkej, znám něco lepšího, povídá on. A vede mě do spodní části náměstí, do dobře zavedeného podniku, který bude na stejném místě a v nezměněném provedení včetně osazenstva minimálně od roku 1974. Nabídka je pestrá a čerstvá. Pult se táhne ode zdi ke zdi a vzduch je nasycen párou a vydatnou vúní pokrmů. Najde nám poslední dvě volná místa vedle party se silničářským logem na montérkách, ze stoupající páry mi růžoví líčka a kroutí se mi pečlivě vyžehlené vlasy, ale statečně ukládám kabelku do spodního patra stolku na stojáka, a z ubrousku se vynoří starožitné příbory z ušlechtilého hliníku v designu Franrys. A za minutu už se to nese, přátelé. Jako aperitiv i digestiv malinová Koli ve skle, jako hlavní chod ovarové koleno s ještě vlažnou houskou s třpytivými krystaly soli a s pořádnou porcí křenu. Dávám dolů půl hvězdy za to, že ta hořčice byla jenom obyč oranžovka a ne puntíkatá, což bylo pečlivě zaznamenáno do příslušné kolonky knihy přání a stížností zavěšené na provázku u pokladny.

A teď ta otázka z nadpisu blogu, vážení přátelé. Chce mě vidět znovu. Mám říct ano?