palvuk

ehledám a hledám. Nechávám se unášet životem jako opadávající okvětní lístky větříkem. Vnímám chlad i teplo, vůně i zápach. Jsem tu já a nikdo jiný. Čekám na pohlazení, na pár milých slov i spojení těl beze slov. Nic však nepřichází a dny jsou šedivější než dřív, protože lidský život má jen krátce vymezený čas. I když občas vysvitne slunce, stále to není ono. Jenže co z toho. Sedíc sám na vrcholu hory, na břehu jezera, v trávě, prstem kreslíce po hvězdné obloze, běhají mi v hlavě tisíce myšlenek, otázek bez odpovědí. Kráčím jako poutník po cestě, která je rozmanitá. Někdy kamenitá, někdy rovná, jindy klikatá. Samota není špatná, protože dává prostor pro sebe, pro zamyšlení, pro poznávání svého nitra, ale dlouhodobé osamocení už ano. Mění myšlení, chování, náladu ne vždy zrovna dobrým směrem, ale věřím, že ve dvou by to nabrolo zase ten správný. Přátelství je někdy víc než láska. Láska je hřejivý plamen hořící svíce, vášeň, extáze citů a chtíče, ale nikdy netrvá věčně. Přichází v různých podobách a zase odchází. Přátelství je trvalé. Je to klidný vánek, emoční stabilita, kdy je tu jeden pro druhého. Někdy možná nuda, ale přátelství ve spojení s láskou dává životu smysl. Vím co chci a vím, že najít to, je jako vyhrát jackpot