Vytrácím se do mrazu, přestože nachlazení stále neodeznělo. Potřebuji zchladit, případně zmrazit útočící myšlenky.
Netuším, jak ti je. Říkáš, ne-dobře. Šedé stíny minulosti přelétají nepravidelně a vždy tísní. Ponurost přeskakuje i na mne. A naše současná vzdálenost je děsivá.
Tvůj zvonivý smích, když mě šimráš na chodidlech mezi tím, kdy mi je masíruješ, stále rezonuje v mé hlavě. A já se kroutím jako žížala a pištím, jak mne lechtáš. Užíváš si to. Dobře víš, jak na mé nožky hrát, bys mne vystřelil do slastna. Skláníš se k mým nártům a postupně je líbáš. Zachvěju se vzrušením, bo tuším, co bude následovat.
Včera, dnes a zítra je vše jinak... Do podvědomí mi černý našeptávač vkládá temné myšlenky: „už ho neuslyšíš… jeho smích i jeho hlas už je jinde… jeho volby nemůžeš změnit, pouze je respektovat… tam za ním nemůžeš… to je jeho realita..“ Vůkol je jen chlad, pára vycházející z úst, pach hořícího dřeva a zvířený popel.
Polibky poséváš cestičku od kotníků k prstům. Každý jeden promneš mezi svými prsty, políbíš, olízneš.. aaaa… to jemné mrazení, které mi vyvoláš před tím než si vložíš palec do úst a začneš sát. Stejnou péči a pozornost věnuješ všem mým prstíčkům. Do toho mneš chodidlo, sem tam po něm přejedeš nehtem.. Přestávám vnímat svět kolem sebe. Plnými doušky si užívám ty vzrušující výboje, které svými ústy, jazykem a koncertem prstů ve mně vyvoláváš. A ony letí vzhůru do podbřišku, kde způsobují to úžasné chvění, pnutí, slast..
Pod nohama křupe led. Vzápětí slyším mávání křídel, vzhlédnu. Na okamžik zahlédnu tmavé stíny na obloze doprovázené krákáním. Otřesu se děsem. K zemi se potichu snáší sněhové vločky a mezi nimi černý brk…
Zrychleně dýchám, zatínání nehty do prostěradla, křičím. Celé mé tělo je jako v ohni, propíná se. Můj vnitřní vesmír právě explodoval.. Bereš mne do náruče, líbáš, hladíš mne.. Z velké dálky slyším tvůj šepot: „Lištičko moje“..
