Pavlína ležela na posteli a uvědomila si, že myšlenky prožila intenzivně, vzpomínka byla silná, měla zaťaté ruce a zadek byl stažený. Pavlína si vydechla, že je to jen vzpomínka. Sáhla si na místo druhé injekce a zachytila náplast. Strhla si ji a zvědavě se podívala na polštářek. Byla tam vidět kapka krve po píchnutí a celé to bylo a světle žlutém podkladě po desinfekci. Přivoněla si k náplasti a vůně zaschlé desinfekce jí vrátila zpět do ordinace a na konec injekce. Pan doktor ji zalepil, natáhnul dvorně kalhotky i punčochy. Nechal jí ležet, aspoň že nemá obnažený zadek, když už má obnažené nohy. Pan doktor si něco zapsal, pak se vrátil k Pavlíně, podal jí ruku a pomohl na nohy. Řekl jí, ať udělá pár lehkých kroků ke dveřím a zpátky. Pavlína cítila silnou bolest po druhé injekci, ale bylo to snesitelné a při chůzi to snad ani nebude poznat. Pavlína poděkovala, ikdyž to nebylo snadné a chtěla už se rozloučit. Pan doktor se ale nadechnul dříve a řekl jí, že obě injekce se musejí opakovat do týdne, ať se zastaví a „spolu to doženeme“. Ta slova byla zdánlivě veselá, ale Pavlíně se sevřel žaludek. Celé tohle musí absolvovat znovu. Zeptala se, jestli to bude bolet, ale pan doktor se zasmál a řekl, že mladé dámy nebude strašit tím, co je daleko. To Pavlínu uklidnilo jen kvůli tomu slovu daleko.
Pavlína se vrátila zpátky do reality a povzdechla si, zase o den blíže k injekcím. Stoupla si před zrcadlo, nadzvedla noční košilku a pozorovala místa píchnutí. Prohmatala je a už jí prakticky nebolela. Představovala si, jak jehla pronikla do svalu, jak na ni při tom pan doktor koukal a jak tlačil na píst stříkačky. Ještě jednou zaplašila myšlenky na brzké opakování a vydal se do koupelny, Nejprve si omyla obličej, pak svlékla košili a chtěla se začít sprchovat. Nastavila si vodu na příjemně teplou, když tu uslyšela zvonek. Povzdechla si, zastavila vodu, natáhnula si košili, zkontrolovala, jestli je správně shrnutá. U dveří zvedla venkovní telefon „Ano?“ Odpověď byla jako z jiného světa. Známý hlas pana doktora už při pozdravu nevěstil nic dobrého. „Dobrý den slečno Pavlínko, to jsem já. Neuvědomil jsem si, že zítra odjíždím a vracím se až za dva týdny. Tak jsem si řekl, že když je chyba u mě, tak se stavím cestou do ordinace, abychom dokončili, co je potřeba.“ Ještě že byl tak decentní a nekřičel na celou ulici, že určitě někde v brašně má injekce a přišel Pavlínu přeočkovat. Pavlína se najednou otřásla a trochu rozklepala a nebyla schopna cokoli říct. „Pavlínko, pustíte mě dál?“ Pavlína odzvonila, čekala v košilce u dveří a za chvíli pan doktor už klepal. Nenechala ho čekat, okamžitě otevřela.
Pozdravila a pozvala pana doktora dál. Pan doktor se na ni podíval, všimnul si košilky a zeptal se, jestli Pavlínu neprobudil. Pavlína si vzpomněla na příjemné ranní okamžiky a řeka pravdivě, že už je vzhůru. „Tak kde to to provedeme?“, zeptal se, „můžeme ve vašem budoáru?“. Pavlína řekla, že jí to nevadí. Vešla do ložnice, posadila se na postel. Pan doktor otevřel kufřík a Pavlína poznala, že vyndavá stříkačky, jehly a také stetoskop. Pan doktor ji požádal, aby si stáhla košilku na ramena a stejně jako včera ji poslechnul. Nebylo to nepříjemné, ale Pavlína věděla, že poslechem to nekončí. Jenže pak přišlo další překvapení. „Pavlínko, musím vám před dnešní injekcí také prohmatat bříško. Položte se na postel a vyhrňte si košili pod prsa“. Pavlínka byla tak překvapená, že si mechanicky lehla a vytáhla košili nahoru. Pan doktor byl překvapený, když místo kalhotek uviděl Pavlínčino nejtajnější míst, trochu ho to zmrazilo a bylo mu asi divně. „To jste nemusela takhle, Pavlínko, mohla jste se obléci“.
Pavlína se na nic nezmohla, jen na nějaké povzdychnutí a neměla se už k tomu, aby se zvedla. Pan doktor začal Pavlínce prohmatávat břicho. Lehce se i dotknul místa, kde Pavlíně rašily chloupky a Pavlína hned vzpomínala, kdy se holila. Naštěstí to bylo včera ráno ve sprše, než šla na první injekce, takže bude dole určitě v pořádku. Pan doktor se ale nezdržoval, pochválil měkké břicho a požádal jí, aby se otočila na břicho. „Pavlínko, dnes to budu píchat za sebou, protože rozestupy nejsou nutné, jen ale po injekci musíte ležet tak 20 minut, protože by se vám mohlo udělat špatně, kdybyste vstala moc brzo. Pavlína slyšela trhání obalu od stříkačky, ale oproti včerejšku bylo dvojí, pak dvojí vyndavání jehly, dvojí prasknutí ampulky a dvojí nasávání roztoku. Pavlína ležela s vyhrnutou noční košilí, ve své posteli a cítila se hrozně, včera ji zakrývaly aspoň trochu punčochy a kalhotky měla těsně pod zadkem, ale teď ji zezdola nic nezakrývá a pan doktor se chystá potrápit už tak bolavý zadek,
„Pavlínko, ruce pod bradu, dívejte se dopředu a zhluboka dýchejte“. „Bude to bolet?“ „Trochu, slečno Pavlínko, ale to zvládnete. Injekce jsou brzy za sebou po včerejšku, tak bude sval asi bolavější, ale určitě to zvládnete“.
Pavlína uslyšela stříkání spreje a ucítila známou pronikavou vůni desinfekce. Ani neměla čas se začít soustředit na to, co přijde, najednou známý pocit propínání svalu a stejné píchnutí jako včera. A stejná bolest jako včera, jenže najednou to bylo mnohem silnější, ani ne tolik štípání jako silný tlak, který opět nepovoloval a místo toho rostl. Pavlína si vzpomněla na počítání ze včerejška, ale pak si uvědomila, že to stejně k ničemu nebylo. Jen dýchala a cítila obrovský tlak na pravé straně. Už ani neměla myšlenky na nic, jen ležela oddaně a trpěla tlak. Pak najednou zesilování tlaku skončilo, pan doktor nic neřekl. Pavlína ani neměla možnost se vzpamatovat a už to šlo naráz. Otírání desinfekcí, ruce pana doktora propínají kůži a píchnutí. Pavlína neměla možnost si to všechno uvědomit a vzpamatovala se, až když injekce začala bolet. Tentokrát to ale překonalo všechny tři předchozí injekce. To nebyla lecjaká bolest, ale hrozná štípavá, nesnesitelná a za chvíli byla celá levá půlka, jako kdyby do ní píchalo sto jehliček. Pavlína asi vzdychla, ale nevěděla, jestli se jí to nezdálo, protože bolest všechno překonávala. Pavlína už byla zoufalá, věděla, že musí vydržet, ale to bylo čím dál horší. Pavlína zkusila znovu aspoň počítání, snad to dneska skončí dříve. Jenže ouha, včerejší dvacet sedm už dávno bylo překonáno a pan doktor stále pokračoval a aplikaci. Pavlína už přestala počítat, bylo to k nevydržení, už chtěla vykřiknout, ale najednou jí pan doktor řekl, že už je hotovo. Pavlína ležela, zadek bolel strašně, ani nevnímala péči, jak jí pan doktor bolavý zadek promnul několikrát a jak jí obě místa píchnutí zalepil náplastí. „Pavlínko, byla jste skvělá, tohle opravdu velmi nepříjemná injekce. Ležte teď dvacet minut a pak se pomalu projděte.“ Pan doktor rychle sbalil všechny věci a Pavlínka slyšela zabouchnutí dveří. Zabořila tvář do polštáře a začala plakat, jen tak, ani si pořádně neuvědomila z jakého důvodu.
