Pomalu se začalo stmívat a ona seděla v autě za volantem a přemýšlela, jestli má nastartovat a rozjet se. Čekala ji dlouhá cesta a z nějakého zvláštního důvodu se nedokázala rozhodnout, jestli se na tu cestu chce vydat nebo ne. A tak seděla, poslouchala muziku, která proudila skrz repráky a pozorovala zapadající slunce a hlavou se jí honilo neuvěřitelné množství myšlenek, až nakonec pomalu sešlápla spojku, zařadila jedničku, zlehka stoupla na plyn a zlehounka pouštěla nohu, až se pomalu rozjela. První metry té cesty se kola jen zvolna otáčela, jako by se ani tomu autu nechtělo, ale čím víc přidávala na plynu, tím se točila rychleji a najednou uháněly jako o závod.
Ještě jsem se nezmínila o tom, kam jede, ale to tak nějak záměrně, aby začátek dostal nějaký spád. Ono vybalit na Vás hned na začátku, kam se rozhodla jet a co všechno ji tam čeká za prožitky, to by mě vlastně ani nebavilo. Dát příběhu na začátku trochu tajemnosti není nikdy na škodu.
Na místo dorazila nad očekávání rychle, i když už během cesty slunce zapadlo a všude byla tma, jen měsíc ozařoval cestu, která vedla k tomu domu. Tak nějak ji hnaly touhy po poznání, po prožitcích a taky po nepoznaných věcech, které doufala, že se jí podaří zažít. Když jede člověk na takovou cestu, nikdy neví, co ho tam čeká a taky, jestli bude schopný všechno vstřebat a prožít tak, jak očekává nebo si představuje.
Dům byl osvětlený a připadal jí už z dálky opravdu až honosný a krásný. Z blízka ale bylo znát, že na místě stojí už hodnou řádku let, ale to mu na kráse vůbec nic neubralo. Ba naopak. Zaparkovala přímo před velkými dřevěnými dveřmi a ještě chvíli seděla v tichu auta, jako by chtěla nabrat poslední zbytky sil. Občas to tak dělávala, když někam dojela, že ještě chvíli vstřebávala třeba nedohranou písničku, než vystoupila z auta.
A najednou stála před těmi dřevěnými dveřmi s tlukoucím srdcem uvnitř těla a chvějící se rukou stiskla kliku dveří a otevřela je. Ocitla se v úzké kamenné chodbě, nijak velké a na konci té chodby další dveře. Vstoupila dovnitř a pomalým, ale už klidným krokem došla k těm dalším dveřím, které otevřela a před ní se rozprostřela nevelká místnost s krbem, ve kterém hořel oheň. Uprostřed místnosti před ním stála pohovka, vedle ní stolek a na něm mísa s ovocem a sklenice s vodou. A tak si svlékla šaty, položila se na pohovku a přikryla se hebkou dekou, která byla složená přes okraj. Dívala se do plamenů, které hořely v krbu, poslouchala praskání dřeva a netrvalo dlouho, usnula…
Probudilo ji lehké šimrání, které cítila snad po celém těle. Ten opojný pocit, kdy něčí ruce přejížděly po jejím těle a probouzely ho, byl úžasný. Bylo to jako by skrz ruce proudila do jejího těla energie, která dokázala škubat s jednotlivými částmi těla, přesně tam, kde se právě nacházely a připomínala tím rozbouřenou řeku, která se právě tak vlní a sténá…Jak dlouho jí ty ruce hladily a šimraly, to nevěděla, její tělo se celé chvělo a ona zase upadla do spánku…
Tentokrát se probudila z čista jasna. Žádné jemné doteky, ale rovnou byla ponořená do horké lázně, která voněla po medu a bylinkách. Vůbec nechápe, jak se tam ocitla, ale ležela ve velké vířivce a všude po těle ji okusovaly bublinky, které vířily skrz trysky po celém obvodu té velké vany. Bylo to horké, voňavé, štiplavé a uvolňující…Ležela v ní dlouho, až už voda pomalu stydla, když najednou začala z trysek proudit zase ta horká voda a bylo to jak kdyby jí celou zalila lávou a ona usnula v objetí tepla a klidu…
Procitla v další místnosti, kde ucítila zapálenou vonnou tyčinku, která voněla jako by byla někde na dálném východě. Ležela na břiše, na měkkém lůžku a po těle jí kdosi začal roztírat teplý olej. Tentokrát byly ale doteky jiné, intenzívní, dlouhé a hluboké a rozhodně se tomu nedalo říkat šimrání. Její tělo masírovaly velké teplé ruce a nevynechaly ani kousíček. Zajížděly až k místům, kde musely z chvění jasně cítit její vzrušení, ale přesto se jich vlastně nikdy nedotkly. Byla to rozkoš, která se těžko dá popsat slovy. Ty ruce jí přenášely pomalu do jiné dimenze, pod zavřenýma očima jako by jí plula polární záře, zrychlený dech jí okysličoval krev natolik, že jí až brněly konečky všech prstů, přesto to bylo povznášející…A opět usnula, teď už vyčerpáním…
Najednou byla zase na pohovce u krbu. Celou místností se linula nádherná hudba, spousta smyčců, fléten a grády tomu dávaly bubny a činely. Všechno se střídalo s tóny harfy a klavíru a stačilo jen zavřít oči a nechat se unášet a vnímat tu hudbu nejen sluchem. Jako by v ní bylo zahrnuto všechno, co právě prožila, jako by vyvrcholení té skladby prolétlo i celým jejím tělem, a ona to skrz ní, právě prožívala...
Svítá. Ona sedí v autě za volantem a je totálně vyčerpaná, ale přitom i zvláštním způsobem nabitá energií. Na tachometru nepřibyl jediný kilometr…
Krásné pondělí t22
