Ten den se od začátku nevyvíjel nic moc. Byl trochu rozmrzelý už od včerejšího večera. Začaly ho bolet zuby a moc toho nenaspal. Až nad ránem, ale ze sna ho vytrhl řev budíku. Jak ten zvuk nenáviděl.
Po týdnech veder přišlo mrazivé ráno. A náhradní auto netopilo. Jak na potvoru musel nechat to svoje v servisu přes noc. Do práce přijel vymrzlý, uvařil si kafe. Následná smršť telefonátů ho vyčerpala. Hlavně psychicky. Po sté musel vysvětlovat, že dokud nedostane podklady, tak s tím nepohne. Dokončil pár nabídek a odeslal je. Cítil se jako vymačkaný citrón.
Chystal se na oběd. Další telefonát. Na tenhle čeká již několik týdnů. Těšil se na něj. Tep se mu zrychloval a adrenalin proudil do žil. Jak telefonát pokračoval, jeho nadšení vyprchávalo. Na tom projektu pracoval skoro rok. Dal do něj tolik. A výsledek? Nula. Takovou slevu prostě dát nešlo. Ale šéf mu to stejně dal sežrat.
Přešla ho chuť na jídlo. Potřeboval si vyčistit hlavu. Aspoň, že už měl zpátky svoje auto. Sedl za volant a vyrazil směr Vysočina. Měl rád ty silničky v lesích, kde není žádný provoz. Z ničeho nic mu pípla zpráva. "Odpadlo mi jednání. Nechceš se sejít?"
Nevěřil, že se ten týden ještě uvidí. Bezděky mu naskočil blažený úsměv. "Jasně. Moc rád. Víš, že na Tebe nemůžu přestat myslet. Kdy a kde?"
Netrpělivě čekal na její odpověď. "Tam co minule? Já tam můžu být za hodinu. Co ty?" Přišlo mu vzápětí.
Jak tak rychle dokáže psát. Přemýšlel, zatímco odepisoval " Super, mám to tam hodinu a čtvrt, ale snad to trochu stlačím."
"Jeď opatrně. Počkám. Pusu."
Řítil se po úzkých silničkách k jezeru. Na dopoledne naprd už zapomněl. Myslel jen na jejich setkání. Na ni.
S jeho náladou se proměnilo i počasí. Obloha se vymetla a sluníčko hřálo. Udělalo se krásné odpoledne.
Za hodinu a pár minut zastavil u jezera. Ona už tam byla. Stálá na břehu v šatech a s rozpuštěnými dlouhými vlasy. Proti slunci vypadala jako antická bohyně. Bohyně, kterou pro něj byla.
Podívala se jeho směrem. Rychle vystoupil z auta a šel k ní. Usmívali se na sebe. Padlí si do náručí a topili se v polibcich. Svět kolem nich se zastavil. Teď byli jen oni dva. Okolní svět neexistoval.
Ruku v ruce pomalu kráčeli po břehu jezera. Cesta moc neubíhala. Každých pár kroků se k sobě tiskli a líbali se. Užívali si tu vzácnou příležitost být spolu. Tisknout se jeden k druhému. Spojit svoje rty.
Dostali se k velké borovici. Svojí mohutností zastiňovala okolní stromy. Měla takové solitéry ráda. Došla k ní a rukama vnímala její kůru. Jako by nasávala její energii.
Položil jí ruce na boky a otočil ji k sobě. Opřela se zády o borovici. Přitiskl ji k ní. Prsty jí vjel do vlasů. Zaklonil na jí hlavu a políbil na krku. Jemně skousl. Zasténala mu do ucha. Cítila jak sena ní tlačí jeho touha. Dlouze se zadivali jeden druhému do očí. "Řekni to!" Vyzvala ho.
"Jsi nádherná. Moje bohyně."
Usmála se. Políbila ho a pak se mu vysmekla. Pokračovali v cestě dál. Narazili na malou ukrytou zátočinu. Posadili se na pokácený kmen stromu, jako na lavičku. Opřela se zády o jeho hruď.
Objal ji. Otočila k němu hlavu a políbili se. Svými polibky zasipaval její tváře, víčka, uši, krk. Políbil ji na šíji a jemně ji kousl. Vrněla mu v náručí jako kotě. Rukama uchopil její dmoucí se ňadra. Dál se zakousával do jejího krku. Tála jako sněhová vločka na rozpálené střeše.
Hladil jí po celém těle. A u toho vyhrnoval sukni šatů po jejích stehnech nahoru. Neměla kalhotky. Vzdychla jen "Řekni to!".
Konečně vyřkl ta dvě slůvka. "Chci Tě".
