Následující příběh je ryzí fikce, která se snaží tvářit se jako realita. Nic z toho se nikdy nestalo, a pravděpodobně - bohužel - ani nestane. Koneckonců... posuďte sami.
-----------------------------------
S Tamarkou jsme na sebe narazili. Doslova. Stalo se to v kruhových vstupních dveřích obchodního centra. Vcházel jsem dovnitř a ona vybíhala ven. Ani jeden jsme se pořádně nedívali, a tak do mě narazila. Jenomže tu byl ten nepoměr: já dospělý chlap, nějakých 90 kilo v necelých 33 letech, ona štíhlá až hubená …náctiletá holka. Takže jak to mohlo dopadnout? Nepříjemně jsem ji narazil na pohyblivé křídlo dveří a jen tak tak zachytil do náruče, když padala. Nedalo mi to při její váze sotva 40 kilo žádnou práci.
Poodešel jsem pár kroků stranou, abych druhým nebránil ve vchodu, a postavil ji na zem.
„Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?“
„Jo, dobrý, jen se mi trochu motá hlava.“
„Vážně ti nic není?“
„Ne, to bude OK.“, zatřepala jí.
„Pojď, sedni si tamhle na lavičku a počkej na mě.“, odváděl jsem ji stranou vedle billboardu. Nechala se usadit a neprotestovala. V rychlosti jsem doběhl do stánku kousek vedle pro dvě velké vanilkové a vzápětí byl u ní.
„Na, ať tě to leknutí přejde!“ Usmála se.
„Tamara“, podávala mi ruku.
„Marek“, stiskl jsem její drobnou tlapku v chlapské dlani. Znovu se usmála.
„Vanilkovou mám stejně nejradši.“, pustila se do své porce.
„Já taky a ještě meruňkovou.“, doplnil jsem ji a olizoval tající zmrzlinu z prstů. Přitom jsem si dívku prohlížel. Světle hnědé vlasy na ramena, za ušima sepnuté sponkami, dávaly vyniknout štíhlé šíji krásného profilu. Drobná ramínka i útlé boky prozrazovaly, že z ní nikdy žádná „kobyla“ nevyroste. A prsa? Ta ještě na svůj čas čekala; sice se pod tričkem (a košilkou s tenkými ramínky pod ním) už cosi rýsovalo, ale rozhodně nic, co by potřebovalo podprsenku. Takové roztomilé dívčí kopečky. „Kolik ti je?“, zeptal jsem se napřímo.
„…náct“, odpověděla, „ale za týden už mi bude …náct!“, dodala tak nějak důležitě. Usmál jsem se na ni.
„Ty bydlíš někde tady?“
„Jo, tadyhle vzadu“, mávla rukou za sebe, „na sídlišti. Bydlíme s mámou. Táta se odstěhoval.“ No, to jsem ani vědět nepotřeboval.
„Jestli chceš, zavezu tě domů“, nabídl jsem své služby, „chci vědět, že jsi v pořádku a že jsi dorazila domů celá.“
„Tak jo, dík.“ Dolízali jsme zmrzlinu a došli k autu, neparkoval jsem daleko. Když se posadila vedle mě, všiml jsem si, že tak úplně hubená není; stehna, způsobně sevřená k sobě, jí na legínách vyrýsovala pěkný, široký klín. A když si zapnula pás, který její kopečky nesmlouvavě rozdělil, ukázalo se, že zase tak malé nejsou. Dokonce se mi i zdálo, že jsou vidět vztyčené bradavky. Ale možná jsem si to jenom namlouval.
„Budeš mě navigovat?“
„Jasně. Teď rovně a potom třetí doprava.“
„A dá se u vás před barákem někde zastavit?“
„No, moc ne, ale na chvíli jo.“ Vyjeli jsme z parkoviště a řešil jsem provoz, nebyl moc čas dívat se na Tamarku. Zato ona si mě prohlížela důkladně. Na chvilku jsem na ni mrknul a usmál se. Úsměv mi opětovala. Za chvíli jsem zastavoval před domem, kde bydlela.
„Díky za záchranu!“, naklonila se ke mně a dala mi pusu na tvář.
„Není zač.“, otočil jsem se k ní a podal jí ruku. Usmála se, a nějak se neměla k tomu, aby vystoupila. Pro změnu jsem se naklonil já k ní a lehce ji políbil na rty. „Běž už, ať nás někdo nevytroubí!“ Proklouzla dveřmi jako lasička, ale když už za ní zapadly, ještě zaťukala na okno. Sjelo dolů.
„Copak?“
„Máš papír a tužku?“
„Proč?“
„Piš si: sedm – dva – pět – osm – čtyři…“ Tyjo, ona mi chce dát svoje číslo. Hmátl jsem po telefonu a v rychlosti to číslo navolil. Potom jsem zmáčkl hovor. Sáhla si do taštičky s mobilem a kývla. A už utíkala ke dveřím domu. Právě včas, řidič dodávky, co dojel až za mě, začal nejdřív za sklem gestikulovat, a následně dlouze, podrážděně zatroubil. Rozjel jsem se a ztratil dívenku z dohledu. „Ještě, že mám alespoň její číslo!“, uklidňoval jsem se.
Žiju už nějaký rok sám. Žena ode mě odešla, když se ukázalo, že nemůžu zplodit potomka, a ona po rodině toužila. Rozešli jsme se v dobrém; svůj sídlištní 3+1 jsem vyměnil za 1+1 a za doplatek si ho slušně zařídil. Takže si všechno – doslova – dělám doma sám. Jen občas se objeví nějaká ta návštěva, která se ale málokdy zdrží do rána. Jeden si na takový život brzy zvykne, je to pohodlné.
Večer jsem už ležel a projížděl nějaké stánky na síti, bylo kolem půl jedenácté. Když vtom na WhatsAppu cinkla zpráva. Neznámé číslo. Otevřu ji, a… v příloze se na mě usmívá mladá tmavovlasá dívka v zrcadle v koupelně, zrcadlo je trochu zarosené, ale bezpečně poznávám Tamarku z dnešního odpoledne. U fotky text: „Pro mého dnešního zachránce a rytíře.“ A vysmátý smajlík.
Když si obraz trochu zvětším, je vidět – alespoň částečně – kousek jednoho prsíčka s drobounkou, ale tmavou bradavkou, a moje oči i obraz sjíždějí níž… má nebo nemá ta holka kalhotky? Nemá! Ploché bříško žádná linie krajkového okraje nepřetíná. Ale dobře využila toho zaroseného zrcadla, není nic vidět. Alespoň nic konkrétního.
Přikládám k fotce srdíčko. „Pro moji zachráněnou vílu.“, doplňuji po chvilce text. Okamžitě se u něj objevuje další srdíčko.
- Jsi krásná Tamarko. (Ocas už mi stojí jako kůl.)
- Nejsem, jsem hubená.
- Ani omylem! Jsi akorát. Jenom jsi drobná, útlá, žádná „kobyla“. A to je moc hezké.
- Jo? Tak děkuju.
Přichází další fotka. Na ní Tamarka leží na posteli ve svém pokojíku, prsíčka už neskrývá, vidím je obě. Snažím se dohlédnout na bříško, pod něj. Teď je ale evidentní, že má kalhotky. Obyčejné, bílé, nejspíš bavlněné. Přesně jak to mám rád. V ocasu mi cuká.
- Ty už taky ležíš?
- Jo, v TV nic nejde…
- Ukážeš?
Tyjo, tak holčička mě chce vidět! Fotím se v dost podobné pozici, jako ona, dávám si ale záležet, aby v boxerkách bylo moje nadělení dobře vidět.
- Moment, musím se pokusit zatáhnout pupek.
Vytlemený smajlík. Po chvilce fotku posílám.
- Tyjo, ty jsi chlupatej! Jako medvěd.
- Njn, co naděláš…
- Všude?
A helemese! Že by posílání fotek nabíralo tenhle zajímavý směr?
- No, ne tak úplně ;-) a ty? (Musím ji pozlobit.)
- Právě že vůbec.
- A to Tě mrzí?
- Jo, to mě štve, i když mi už bude …náct!
- Nespěchej, není kam. Až to začne, budeš se toho zase zbavovat…
- Myslíš?
- Vím!
Chvíle odmlky. Asi usnula, myslím si a aspoň vezmu do ruky stále tvrdý ocas a koukám na fotky. Lehce si ho pohoním. Cink!
- Kluci prý mají rádi, když jsou holky… tam… úplně holé. Je to pravda?
- Asi jak kdo. Mně se to třeba líbí, a hodně. Je to takové… na omak hladké a hebké, víš? (Málem jsem jí napsal, že se holá kundička luxusně líže, a mezi zuby nezůstávají žádné dentální nitě :-D)
- Aha.
Zase odmlka. Teď už čekám a myslím si, že vím, co se děje na druhé straně. Tamarka se odhodlává… Po chvíli cinkne další zpráva. Dávám si načas, vím asi, co tam bude. Je tam!
Otvírám fotku. Holčička leží ve stejné pozici, jako předtím, jen teď s tím rozdílem, že nemá kalhotky. Nožky způsobně u sebe, a mezi nimi nádherně sevřené baculaté rtíky její panenské kundičky. Obrázek je pořízen z větší výšky i blízkosti, a je pěkně ostrý. V ocasu i zacuká. Silně, beru ho do ruky a po dvou – třech tazích mohutně stříkám.
Tak, to jsem tomu teda dal. Co teď Tamarce pošlu? Pocákané chlupy na břiše? Rychle se utírám a čistím. A potom fotím mého „poloztuhlíka“, ležícího částečně na stehně. Ještě že jsem se včera vyholil! Posílám. Chvíli se nic neděje. Znovu si prohlížím tu hladkou prcinku. A ocas mi zase ztvrdne. Cink!
- Je velikej…
- Myslím, že není. Je akorát.
- Líbí se mi.
- To jsem rád. (Teď to nepodělej! Nepiš žádnou krávovinu!)
- Uvidíme se ještě? (Jo! Povedlo!)
- Jasně. Na zmrzlině?
- Třeba… nebo někde jinde. Za chvíli budu mít prázdniny…
- …výlet?
- Ráda! Teď už ale musím zalehnout, jinak ráno nevstanu.
Mám to podobné. Já nevstanu, ale on jo. Kolikrát i přes noc.
- Dobrou noc, Tamarko!
- Dobrou noc, můj rytíři. (Srdíčko, pusinka).
To se mi bude hezky spát!
---------------------------------------------
Mám pokračovat? Řekněte si v komentářích, stejně jako můžete vymýšlet další zápletky, o kterých byste si rádi početli.
