Májové hvězdy (soutěžní povídka)

Znala to tady dobře od dětství. Chodila sem přemýšlet, hojit si rány. Nebo jen tak, toulat se. Les se v posledních letech dost změnil, již zdálky si všimla, že zde probíhá těžba dřeva. Teď potřebovala být chvíli sama, utřídit si myšlenky. Bylo jí sedmadvacet a před necelým rokem jí skončil delší vztah, který se vůbec nevyvedl. Byla z toho všeho rozmrzelá.

Bydlela v nedalekém městě a sem, na vesnici, občas zajela za svou kamarádkou z dětství, aby tu strávila prodloužený víkend příjemným tlacháním. Šla směrem k oblíbenému březovému hájku, jak mu říkala, který stál na samotném rozhraní rozsáhlého smrkového lesa. Zpozorovala postavu, která procházela mezi stromy, občas zastavila a znovu se rozešla. Proti ní stál, asi třicetiletý muž v pracovních kalhotech a pískové košili s ohrnutými rukávy. Měl štíhlou, svalnatější postavu a soustředěně něco zapisoval do papírů, které, spolu s nějakým přístrojem, vytahoval z batohu položeného na zemi. Vetřelec v "jejím" hájku. Uvědomovala si iracionalitu svých pocitů, ale stejně jí to pobouřilo.

„Chcete mi to tu pokácet?“ pronesla suše, když přišla na vzdálenost několika metrů. Muž zvedl hlavu od papírů, sluneční brýle posunul na oholenou hlavu a zadíval se na ní pronikavýma, zelenýma očima. „A od kdy vám zrovna tyhle stromy říkají pane?“ zareagoval stejným tónem. „Mezi tyhle břízy chodím už od mala,“ odsekla. „No nebojte, my vám je neříznem, měřím odsud vejšku těch smrků, támhle na kraji,“ ukázal rukou. „Když je to teda to vaše místo“, dodal smířlivě.

Nemohla říct, že by se jí nelíbil. Měl ostřejší rysy a příjemný, melodický hlas. Vypadal tak na třicet. Rozhodla se ho otestovat. „Stejně vám nevěřím. Zplundrovali jste to tady kolem k nepoznání. Kde mám záruku?“ namítla vyzývavě. „Záruku?“ odsekl s výsměšným, ironickým výrazem a zabodl do ní oči. Nezačal vysvětlovat, ani se obhajovat. Přesně tenhle výsměšný, drzý výraz na mužích milovala. Prošel.

„Snad Vám bude stačit moje slovo, slečno...“ „A vy jste kdo, rozhodujete snad o tom?“ pokračovala v ofenzívě. „Trochu jo, je totiž na mě, který stromy označim k těžbě. Ale vopakuju, "vašich" bříz se to netýká, tak rozviňte svůj klid, slečno...“ Nedal se, chtěl slyšet její jméno. Když chvíli mlčela, řekl: „Max, těší mě.“ a natáhnul ruku. Popošla a sevřela ji. Předloktí měl vypracované, opálené a stisk přesně takový, jaký měl být. Teplý, suchý, pevný, s intenzitou zvolenou tak, aby její jemné ruce nezpůsobil nepohodlí. „Mony,“ řekla co nejjemněji. Zazubil se. „Max a Mony...“ a zůstal na ní přehnaně zasněným pohledem o chvilku déle, než by čekala. Neuhla ale a bedlivě si ho prohlížela. Líbil se jí.

„Mám nápad,“ vyhrkl jako kluk, naklonil se k batohu a nabídl jí pootevřený sáček. „Moje voblíbený.“ „M&M's?“ řekla a dívala se do sáčku. „Nejsi už na to trochu velkej?“ „Řek bych, že jsem přiměřeně velkej, Mony.“ Teď už se usmát musela. „Vážně? Ehmm... no, tak to je dobře... Tak teda chci všechny zelený, co tam máš.“ „Fajn. A proč zrovna zelený? Jsou snad něčím zvláštní?“ vysypal obsah sáčku na dlaň, napřáhl k ní ruku a přiblížil svůj obličej blíže k jejímu. „Zelený mám prostě nejradši,“ řekla a podívala se mu do očí. „A já zas modrý,“ opětoval delší pohled. „A hele, tady je jedna osamělá. Na těch si pochutnávám nejradši!“ Zkoumavě si prohlížel modře glazurovaný arašíd v čokoládě v ruce a pak ho labužnicky rozkousal. Ani se nepokusil působit zdrženlivě, schválně mlaskal a pootevíral ústa, aby byly vidět hezké, bílé zuby. Jeho nenucenost jí fascinovala. Musela si dát ruku před pusu a podívat se stranou. Nechtěla, aby viděl, že jí jeho inteligence a pohotovost začínají bavit.

„No tak já tě nebudu rušit v práci,“ pronesla s předstíranou razancí. „Dneska už mám hotovo,“ zalhal jí lehce. „Něco ti ukážu, pojď.“ Myslela, že se jí to jenom zdá, když jí vzal za ruku. Chtěla ji pustit, ale všechno bylo tak náhlé a perfektní, že ho nechala. V břiše jí zamával křídly první motýl, boky až k šíji proběhlo několik vln mrazení. Ukázal jí okraj lesa s označenými stromy a vysvětloval, kam až těžba zasáhne tady i v blízkém okolí. Přitom s ní popocházel, ruku jí pouštěl a opět chytal, jako by se nechumelilo. A ona se... nebránila.

„Ukážu ti pěknej kout, asi patnáct minut odsud.“ „Pochybuju, že bych to tam neznala, mám to tu od mala pěkně prolezlý..“ „Já taky netvrdím, že to tam neznáš, mě to prostě přijde jako ideální místo.“ „Ideální místo? A na co?“ „Na pozorování a zkoumání přírody,“ podíval se na ní postranním pohledem a nazvedl obočí. Usmál se a zvednul významně koutek. Druhý motýl zamával křídly a Mony se musela znovu zasmát. Bylo to tak banálně dvojsmyslné a zároveň krásně přímočaré, že tomu prostě nebyla schopná čelit. A uvědomila si, že vlastně ani nechce. Na místo došla jako v mlžném oparu, rozechvělá očekáváním. Byl mimořádně teplý, květnový den. Bylo už po čtvrté, ale slunce stále pálilo.

„Dřevaři tu mají dokonce ohniště, lavice a tady je bouda, odkud v zimě lesáci berou seno pro vysokou do krmelců.“ Znala to místo, ale pamatovala si je jinak. „Tady se utáboříme,“ zavelel Max. „Dojdu pro dřevo a uklohnim nám něco k jídlu, hlady šilhám.“ Ohřál fazole v konzervě, k rohlíkům opekl nějaký salám a vybalil velkou láhev toniku. Čas letěl, povídali si o všem možném. Dozvěděla se, že žije sám a momentálně pracuje pro dřevařskou společnost, on zase, že ona pracuje ve městě, v kanceláři obchodní firmy. Rozhovor probíhal spontánně, škádlivě, inteligentně. Zjistili, že si mají a budou mít co povídat.

Den se začal lámat. Nanosil silnější dřevo, otevřel boudu se zbytky zimního sena a batoh hodil dovnitř. Mony, která seděla na lavici s koleny pod bradou, přehodil přes záda svůj svetr. Podívala se na něho a poděkovala očima. Byl pozorný. Natáhnul k ní ruku a ona ji... sevřela. Sedl si vedle ní, lehce ji políbil na tvář a zůstal v těsné blízkosti. Nevydržela to, objala ho kolem krku a začali se vášnivě líbat. Po chvíli ztratili pojem o čase. Ten ostatně nehrál roli, kamarádce již poslala zprávu, že přijde až ráno a Maxe, v pronajaté garsonce ve městě, také nikdo nečekal. Den i večer byl mimořádně teplý, na jasné obloze zářily hvězdy. „Že by moje šťastné, májové?“ pomyslela si.

Leželi v boudě, nazí, bokem k otevřeným dveřím, okolo rozházené oblečení. Seno vonělo, příjemně vyhřáté teplým vzduchem nahromaděným pod střechou a od ohniště sem pronikalo další teplo a světlo. Byl to pro ně zvláštní vjem, téměř osvobozující. Ležel na zádech, její šťávy mu stékaly až na podbřišek a jednotlivé kapky k varlatům. Cestou chladly a šimraly. Seděla na něm, třela se jak losos a dlaněmi silně tlačila do hrudního koše. Byla hodně vzrušená. Pozoroval soustředěně, bez mrknutí, aby nepřišel o jediné gesto. Sledoval její oči a výraz kolem úst, varhánky u levého koutku. Současně vnímal, jak se pevná prsa se špičatějšími bradavkami pohupují v rytmu těla. Omámená jeho přímočarostí a nahotou, v zajetí touhy a chtíče, přesycená aromatem lesa, šla si za tím, tady a teď.

Její výraz se stával urputnějším, zorničky se rozšiřovaly, začala mu zarývat nehty do prsou. Překonal bolest, nereagoval. Houbovitá tělíska jeho přirození byla prokrvena na maximum, dosáhl objemového limitu. Vnímal, že její šťávy nejsou vodnaté, ale spíše vazké. To snižovalo teplotu tření a umocňovalo přicházející slast. Po chvíli zvrátila hlavu dozadu, v němém výkřiku otevřela ústa a vydala zvláštní zvuky. Byl bez sebe vzrušením a již nedokázal začínající stahy prodlužovat. Ve chvíli, kdy do ní vyvrcholil a začal hlasitěji sténat, uvolnila sevření, rukama se opřela o jeho stehna, nadzvedla podbřišek a potřísnila jeho tvář několika rychlými výstřiky vlastního ejakulátu. Teplé kapky měl rozeseté po celém obličeji. Bylo to... dokonalé.

Položil hlavu stranou a prudce oddychoval. Opět na něho nasedla a padla mu, téměř bezvládně, na tělo. Cítil poslední záškuby údu, na které po chvíli začala odpovídat podobně. Sebral trochu energie a opětovným stahováním a povolováním začal morseovkou vyťukávat 'ahoj'. To jediné byl schopen dát dohromady. Pochopila a začala po něm opakovat tečky a čárky poševními stahy. Poslední písmeno nedokončili a rozchechtali se. Endorfiny v krevním řečišti začaly působit.

Začali se hladit, plně a mazlivě. Středem těla přitom nehýbali, nechtělo se jim přerušit krásné spojení. Držel jí za zadek a jemně jej hnětl. Hladila ho po tváři, olizovala mu pot ze spánků, švitořili něžnosti a bezvýznamnosti. Když ho po několika minutách začala škádlit, pocítil pnutí v tříslech a začal znovu trochu nabývat. Všimla si toho, odsedla a pozorovala jeho rozkrok se záměrně vytřeštěnýma očima a pootevřenými ústy. Pronesla pár soucitných poznámek o zuboženém stavu a občas mu do něj klepla bříškem prstu. Nevěděl, jestli se má smát nebo po ní skočit. Vzala jej mezi tři prsty a ledabyle, s předstíraně znuzeným výrazem, rytmicky pohybovala zápěstím nahoru a dolů. Přitom se rozhlížela všude kolem, jako kdyby tam nebyl. Zalila ho vlna citu.

Když si začala pískat a pronesla, že už asi půjde, napřímil se, povalil jí zády na kupku a stáhnul pod sebe. Vyjekla, ale nebránila se. Nadzvedávala hlavu a ústy se mu hltavě sápala mezi nohy. Oheň dohasínal a nebylo dobře vidět, ale jasně cítil, že nasála opravdu hluboko. Když se poněkud stáhnul zpátky, sevřela pevně varlata a začala smýkavými pohyby jazyka dráždit uzdičku. Když bylo ztopoření maximální, už to nevydržel, podkasal jí pánev a zasunul až nadoraz. Byla zase úplně mokrá. „Nech mě, prasáku,“ dráždila ho přísně. „Budu si na tebe stěžovat.“ Oba věděli, že je čas na tvrdší zacházení. Řekla si o to. Chvíli ji nakládal na misionáře a pak ji nařídil, aby šla na čtyři. Poslechla, ale přetočení prováděla schválně pomalu a ledabyle. Popohnal ji silnějším plácnutím přes půlku a když pootočila hlavu dozadu, aby naooko protestovala, vnořil ji ruku do vlasů a pevně držel, aby se nemohla hýbat. Přirážel soustavně a rytmicky, myšlenkami částečně odpojen, aby oddálil ejakulaci. Vzrušovalo ho, jak zadek pleskal o stehna a varlata narážela na naběhlé stydké pysky. Téměř dvě minuty neprováděl nic mimořádného, ale její tělo se najednou začalo prohýbat a nohy třást. Zrychlil a dal do pohybu boků veškerou dostupnou energii. Tentokrát otevřela stavidla sebekontroly a začala křičet. Začala silně stahovat, proto se odpojil a zespodu ji naplocho, všemi spojenými prsty pravé ruky rozkmital poštěváček. Vystříkla několikrát za sebou a rozklepala se. Dovolil ji svěsit hlavu, chytnul ji levačkou za zadek a pravou rukou dokončil to, co musel. Druhá várka spermatu byla řidší a její záda zkropila prudčeji. Oba klesli naznak, drželi se za ruce a rychle oddychovali.

Byli rozpálení pohybem, ale i tak, po několika minutách, začali lehce pociťovat chlad. „Co kdybych přiložila tu velkou větev?“ navrhla Mony. Oheň před boudou už skomíral a pod ním sálala hromada rozžhavených uhlíků. „Asi to moc nepomůže, ale proč ne, jsi šikula,“ odvětil rozverně Max. Zálibně pozoroval, jak vstávala. Měla pevná stehna a pěkně tvarované, možná trochu kratší nohy, ale to jí, v jeho očích, přidávalo na roztomilosti. Když se otočila, aby se shýbla, i v pološeru si nemohl nevšimnout spousty chomáčků i jednotlivých stébel sena na jejích zádech, přilepených zaschlým spermatem. Nazdařbůh a žalostně trčely na všechny světové strany. Začal se smát. „Čemu se směješ?" upřela na něho zkoumavý pohled. „No Tvejm faldům ne,“ pozlobil ji. „Já jenom, že je to poprvý, co jsem spal s dikobrazem.“ „Co to meleš, trocha sexu Ti zatemnila rozum?“ zareagovala hbitě. „Tak si sáhni na záda!“ řekl a odvrátil se od ní na bok. „A koukej eště přiložit, chci spát v teple.“ Díval se před sebe a se zavřenýma očima si představoval, co teď asi udělá. Tušil, že jeho rozkazovací tón mu jen tak neprojde. Napínala ho docela dlouho. Oheň se začal rozhořívat a kvůli praskání nebyl schopen pouhým sluchem rozeznat, zda stále stojí tam, kde předtím byla, nebo zda se k němu přibližuje.

Jemně mu roztáhla půlky. Vytřeštil oči do polotmy. „Co to je?“ vypadlo z něho automaticky, ale zůstal nehybný. „Dikobrazice útočí, zachovej klid,“ řekla Mony. „Dobře víš, že tě musím potrestat.“ V ruce měla vlhčený ubrousek, jemně ho otřela a jazýček se jí rozkmital. Maxim si poprvé uvědomil, že existují nervová zakončení i na jiných místech těla. „Ty čuně,“ řekl potichu a jemně, ale oddal se okamžiku a dovolil jí nadzvednout mu nohu. Nové a intenzivní pocity brzy vyvolaly další erekci. Zastavil jí, přetočil se na záda a zavřel oči. Vzala jej do úst a pomalu, několika soukavými pohyby spustila až do hltanu. Oheň se rozhořel, viděl, jak jí tečou sliny a oči se lesknou. Pak pustila, chytla až u kořene a začala. Dívali se přitom na sebe, soustředěně a měkce. Začal přivírat oči a ona se záhadně usmívala. Vlnité blond vlasy jí měkce splývaly na ramena, prozářeny světlem ohně. Byla úžasná. Obemkla ho, aby ji vyvrcholil do úst.

Usnuli namáčknutí na sebe, přikrytí vším oblečením a senem, které slušně izolovalo. Ráno vstali lehce polámaní a otlačení. Max měl v batohu Tatranky a zbytek teplé kávy v termosce. Šli spolu za ruce až na kraj lesa, kde se otevíral výhled na lány polí. V dálce, v tetelícím se vzduchu, byly vidět pohybující se traktory s valníky. Zase bude velmi teplý den. Nemělo smysl chodit zpátky do vesnice. Byla sobota a za chvíli mu, tady v lese, stejně začínala mimořádná směna a setkání s operátory harvesterů.

„Dej mi číslo,“ řekl a vytáhl diář s logem lesního závodu. Zapsal si je a podíval se jí do očí. „Mony, chtěl bych Ti...“ Položila prst na rty. „Řekneš mně to, až se znovu uvidíme, hm?“ Objal jí a políbil a přitom zachytil jemnou vůni ovocné pomády. Oči jí zářily jako májové hvězdy. To přirovnání ho napadlo mimoděk, ten film měl rád od dětství. Odcházela vzpřímeně, ale uvolněně. Světlé vlasy jí splývaly na džínsovou bundu, hezky tvarovaný zadeček nasoukaný v dámské verzi plátěných cargo kalhot se roztomile pohupoval. Věděla, že se na ní dívá a jednou mu poskočila. Usmál se, srdce se mu zachvělo a oči se zaleskly slzami. Teď mohl, nikdo ho neviděl. Díval se dlouho, než zmizela za terénní vlnou.


........................
© Altring, 2024. Autorské dílo uživatele Altring exkluzivně umístěné na serveru amateri.cz. Publikace díla možná jen s písemným svolením autora. Povídku věnuji, s přáním všeho dobrého, uživatelce Urakan.