Chalupa v lesích

Rozhodla jsem se odjet na 2 dny na chalupu, která stojí v hlubokých lesích. Nejbližší obchod s potravinami je od chalupy 6 km. Jinak je všude pusto, prázdno, jen lesy a kousek je rybníček s lávkou, kde je přivázaná lodička. Nikde nikdo, jen já na chaloupce. Přišlo mi to jako skvělý nápad, už dlouho jsem nebyla mimo civilizaci. Zabalila jsem si s sebou nejnutnější věci, jídlo, doma jsem si uvařila na dva dny a zabalila si to do neprodyšných krabiček, pečlivě uložila, zkontrolovala, zda něco nevytéká, vše bylo v pořádku, vzala s sebou 2 litry vody vědoma si toho, že na chalupě mám další zásoby. Vyjela jsem večer, už bylo šero. Měla jsem naplánovanou cestu vlakem. Zbytek dojdu pěšky. Vzala jsem velký batoh, kde bylo vše potřebné. Venku bylo docela teplo, ale přesto jsem si vzala ještě lehkou větrovku s kapucou. Koupila jsem lístek a nasedla do vlaku. Na nádraží moc lidí nebylo, jelikož jsem si vybrala čtvrtek jako den odjezdu, dobře si vědoma toho, že v pátek a o víkendu jsou největší návaly a hodně lidí cestuje. Vlak přijel a nasedla jsem do části, kde jsem byla pouze já, ó jaký luxus. Dala jsem si batoh vedle sebe, uvelebila se na sedadle a vlak se rozjel. Kochala jsem se výhledem přes okno na ubíhající krajinu. Přišel průvodčí, označil lístek a odešel. Znovu jsem osaměla. Cesta na zastávku kde vystupuji trvá 40 minut, už jsem měla za sebou 25 minut a nemohla se dočkat příjezdu na zastávku a romantickou cestu k chalupě. Sice je to hluboko v lesích, ale nikdy jsem se tam sama nebála. Nikdy se tam nic nestalo, tak není důvod. Cesta ubíhala bez zádrhelu a nakonec jsem úspěšně dorazila na mou zastávku. Vystoupila jsem s povznesenou náladou z příjemného cestování a na chvilku si položila batoh na lavičku před zastávkou. Na této zastávce je stříška. Jinak tu budova není, je to taková zastávka na znamení v zemi nikoho. Úžasné místo pro introverty. Nikde nikdo nebyl, vyndala jsem balenou vodu a napila se. Schovala do batohu a zazipovala.

Přehodila jsem si batoh přes záda a vyrazila na pochod k mé chalupě. Cesta vede nejdříve podél zastávky a nakonec zabočuje přímo do lesa a pak celou cestu jdu lesem a okolo jen stromy, pohoda, klid. Jen čistá příroda, zpěv ptáčků, bezpečí. Chalupa je akorát tak daleko, že po chůzi od zastávky nejsem zničená ani zpocená a ještě jsem si tu procházku užila. Odemkla jsem dveře a vešla dovnitř. Nechala jsem nějakou dobu dveře otevřené a otevřela jsem i všechny okenice, abych provětrala. Začala jsem vybalovat věci z batohu. Celou dobu bylo bezvětří. V chalupě je topení, ale je tam i krb pro krásné jarní večery. Všechno z batohu jsem si uložila na správná místa a rozhodla jsem se, že si venku na ohníčku opeču buřty. Sice jsem zvyklá jíst zdravě, ale pro jednou můžu udělat výjimku. Vzala jsem zápalky, nanosila zmuchlané noviny a klacky a dříví k ohništi. Okolo je příjemný posed na pařezech a je tam i dřevěná lavička s opěradlem. Vzala jsem dva buřty, plnotučnou hořčici, tři plátky chleba, cibuli, nůž, jehlici na grilování, talíře, hrnek, láhev s vodou a vyšla před chalupu. Také jsem se převlékla do domácího, což je tepláková souprava, ale jelikož je teplo tak tričko místo mikiny. Také jsem si vytáhla šťávu bez cukru a zalila vodou. Udělala jsem oheň, krásně to chytlo a jala jsem se opékat špekáčky, které jsem si krásně napíchla dva za sebou. Co může být lepšího než si v klidu opéct své špekáčky....Opekla jsem si i chleba, dva plátky jsem nechala neopečené a jeden plátek si opekla na ohni jako vzpomínku na časy minulé. Pak jsem ještě vyndala z lednice 4 brambory a zahrabala je do popela. Špekáčky jsem si nechala krásně propéct a já je mám ráda, když jsou ještě do černa. :D Tak jsem si je tak udělala a s chutí jedla tu dobrotu. Okolo jen lesy, pohoda, ani noha. Zrovna jsem dojedla druhý buřt, když najednou se zničehonic zvedl vítr a rozcuchal mi vlasy a najednou bylo zase bezvětří. Bylo to už takové strašidelné, rychle se stmívalo, šla jsem zavřít okenice, chalupa byla krásně vyvětrána až na půdu. Všechno jsem postupně snědla a ještě si k tomu vzala sklenici nakládaných okurek, snědla jsem 5 okurčiček. Brambory si nechám na zítra. Seděla jsem dlouho venku, brambory už byly opečené v popelu, tak jsem je vyšťourala, vyndala, odnesla dovnitř spolu se vším a polila oheň vodou. Odešla jsem do chalupy. Všechno uklidila a převlékla se do oblečení ke spánku. Provedla večerní hygienu v koupelně. Vyndala jsem polštář, pokrývku, zavrtala se do postele a vzala si ke čtení knížku. Romantickou četbu, horory tu raději nečtu, přece jen jsem tu sama. Zahloubala jsem se do příběhu co mi běžel před očima.

Najednou jsem zaslechla zvuk jako když někdo otvírá hlavní dveře. Zatrnulo ve mě. Já jsem zapomněla zamknout. Chtěla jsem se zvednout a jít zamknout, jenže zvuk otevíraných dveří pokračoval. Zavřela jsem oči a soustředila se na to, co slyším. Skřípavý zvuk, zvláštní, minule jsem mazala panty. Zvuk utichl. Čekala jsem dál. Strašně jsem se začala bát, ale i přesto jsem zírala skoro bez mrknutí očí na dveře do místnosti, kde jsem ležela. Tuto místnost beru jako hlavní, tady spím, je tu zároveň i stůl s židlemi, skříň, poličky, dřevěná ale čistá podlaha. Najednou jsem si uvědomila, že jsem sice zavřela okna, ale nezatáhla závěsy, mám černé přes které zvenku není vůbec vidět. Vím to, několikrát jsem se ubezpečovala. Čekala jsem, kdo vejde ke mě do pokoje, zároveň napínala uši, jestli někdo tajně potichu nenašlapuje nahoru na půdu. Jsou tam schody kousek od hlavních dveří a pokud by se ten člověk shýbnul, nemusela jsem ho vůbec vidět. Už blázním. Jsem tu ve své chalupě a někdo mě tu děsí a já nevím kdo. Nejhorší je, že tu ani pořádně není signál, jen na určitých místech. Třeba na půdě. A tam se mi teď fakt nechce jít. Hlavou mi šrotovaly myšlenky. Okna nejsou zakrytá, co když někdo stojí venku a sleduje mě, zatímco já jeho nemůžu vidět, jelikož jsem si uvnitř rozsvítila a venku už je tma. Nevím jak dlouho jsem tam zdřevěnělá ležela, došlo mi, že něco musím udělat, jinak strachy zemřu. Pomalu téměř neslyšně jsem odložila knížku na noční stolek. Postel na které ležím je vodorovně s oknem a já bych za normálních okolností z postele mohla vidět ven. Za normálních okolností, to teď ale jaksi není. Pomalu jsem se zvedla z postele a došla mi hrozná věc. Proboha, vždyť já se ve vlastní chalupě bojím. Měla jsem pocit, že mi snad i vlasy stojí hrůzou z toho co musím udělat. Totiž jít se podívat. Ke dveřím z místnosti je to pár kroků, potichu jsem je ušla a ocitla se před otevřenými dveřmi. Proč bych zavírala že, když jsem tu doma a sama. Sama! Tak to jsem se asi pěkně spletla. Nenacházela jsem odvahu vyjít ze dveří nebo alespoň nakouknout za dveře co tam je. Zavřela jsem oči, pomalu a neslyšně zhluboka dýchala. Nevím proč, ale pořád jsem měla pocit, že tam nejsem sama, že je tam nějaký vetřelec.

Ok. Teď nebo nikdy. Vystrčila jsem hlavu ven a koukla se ke vchodovým dveřím a tam! Prudce jsem vydechla. Nikdo tam nebyl. Ach, začala jsem si v duchu nadávat. Asi to byl vítr, uchlácholila jsem se a vyrazila zavřít vchodové dveře. Ještě jsem je pro jistotu zamkla. No dobře, přešla mě chuť si číst. Najednou jsem cítila únavu. Nechala jsem otevřené dveře z pokoje, protože tu přece nikdo jiný než já není a ani nemůže být. Zhasla jsem světlo a zakutrala se do měkké postýlky. Všude byla tma. Pokojně jsem zavřela oči. Uklidnila jsem se. V pohodě jsem oči otevřela a...........

Krve by se ve mně nedořezal. Za oknem přímo kousek ode mě, venku, někdo stál. Zavřela jsem rychle oči a v panice mi vířily v hlavě myšlenky. Jenže jsem nebyla s to přijít na to co udělat. Třeba se mi to jen zdálo.........Otevřela jsem znovu oči, když jsem se trochu uklidnila a ne! Ta postava tam stále stála, ale už byla jakoby skoro přitisklá k oknu a jeho oči se mi dívaly přímo do mých očí v té tmě. Kousek za sklem přímo mi viděly do očí, protože už byla tma jak v pytli a dost jsem to i vnímala, jelikož byla tma a jeho oči byly světlé. Nebo světlejší. Předtím stál a teď jakoby snad seděl nebo co, protože když stál tak byl vysoký a teď........Ale ne, nebyl sehlý, on jakoby seděl nebo nevím. Mohla jsem se jen domýšlet. Byla jsem jak přikovaná v posteli a vnímala tu hrůzu. Co to je za člověka. Proč mě sleduje, ať prosím odejde. Co budu dělat? Nevím jak dlouho tahle situace trvala. Měla jsem pocit, že se zastavil čas v přímé hrůze a děsu. Prožívala jsem svojí nejhorší noční můru. V tu chvíli jsem si to myslela. Najednou zvednul ruku a druhou ukazoval na tu ruku. Něco v ní asi držel, ale nemohla jsem to zaměřit, neviděla jsem co to je. Sklouzla jsem z postele na zem a skryla se na místě kam nedohlédl. Ale věděla jsem, že tam za oknem stále je. Sice mě nevidí, ale neodešel. Takže strach mě neopustil. Horečně jsem přemýšlela co dělat. Jenže jsem na nic nepřicházela. Jakoby v dálce jsem si uvědomila, že to měl být dvoudenní odpočinek. Ušklíbla jsem se, ale do smíchu mi opravdu nebylo. Jak z tohodle ven? Vždyť on ze mě dělá vězně na mé chalupě. A co plánuje? Proč se tu zjevil? Co po mě chce? Nic se nedělo, žádný zvuk nepřicházel. Kdy tohle skončí? Najednou kroky. Venku. Ale takové nepravidelné. Už odchází? Kéž by. Naděje vysvitla a úpěnlivě jsem se té naděje chtěla držet. Kroky odcházely pryč. Začínala jsem se pozvolna uklidňovat. Šla jsem k oknu a vyhlédla ven.

Můj Bože! Na pařezu zády ke mě seděla postava a nehýbala se. Bylo to jako ve zlém snu. Seděla jako by byla........Dobře, nevím jak jsem to dokázala, ale šla jsem jako ve snu k hlavním dveřím a odemkla. Vyšla jsem ven a zírala na tu postavu, která byla otočená ode mě a seděla u vyhasnutého ohniště. Šla jsem si pro baterku, kterou mám pro případ nouze hned za hlavními dveřmi. Vyndala jsem ji z poličky a váhavě udělala dva kroky k postavě. Stála jsem skoro za ním. Nakonec po strnulém postávání jsem s hlubokým polknutím rozsvítila baterku a.............Ta věc co tam seděla najednou zmizela. Zhasla jsem baterku a už chtěla odejít, ale něco jsem viděla koutkem oka, podívala se na to místo a....Ta postava tam znovu seděla, ale na pařezu vedle a blíž ke mě! Ale přece, díval se mi přímo do očí a byla tma! Jenže to jsem byla vevnitř. Zhasla jsem baterku a zmizelo to. S hrůzou a děsem a výkřikem plným strachu jsem běžela rychlostí blesku do chalupy a zamkla. Dobře. Uvědomila jsem si, že mám ještě na půdě záložní lehátko. Půjdu tam a nějak se vyspím. Dolu už nepůjdu. Ne do té místnosti. Jenže v "té" místnosti mám pokrývku, polštář. No, tak budu bez toho. Šla jsem po dřevěné podlaze až ke schodům na půdu. Jako bych slyšela kroky za mnou. Zastavila jsem. Vše ztichlo. Byla jsem celá totálně vyždímaná strachem a děsem. Začala jsem potmě (raději) stoupat schod po schodu na půdu, když v tom.......

Něco se dotklo mé nohy dole na noze. Zakřičela jsem jak hrůzou zbavená a vyběhla nahoru, ztratila jsem jednu botu, ale ohlížet jsem se nechtěla. Skoro jsem se bouchla hlavou o podlahu na půdě která je zhruba ve středu stoupání do schodů. Je tam kus podlahy na půdě za otvorem, kde jsou schody na půdu a okolo otvoru, největší prostor je před schody. Dostala jsem se na půdu. Všude tma. Pak končí podlaha a když jdu ze strany ke kraji tak je tam obrovský prostor dole a vidět chodba v přízemí. Prostě když se člověk dostane ke kraji vlevo od schodů tak vidí na protější stranu a dolů, takže by mohl i spadnout. A pak je ještě za schody, kde je plácek dřevěné podlahy taky prostor, kde člověk může spadnout dolů na podlahu, kde začínají v přízemí schody. Prostě taková přírodní půda. Proto se mi i dost ta chalupa líbí. Je tu vše. Lednice, koupelna se sprchou, teplá voda, elektřina, kuchyně, dřez na mytí nádobí, vše potřebné, ale zároveň je tu v chalupě vzpomínka na časy minulé v podobě suchého záchodu, na který skoro můžu vidět z půdy, ale nevidím přímo do záchodu, je to trochu dále, jen vidím ty dveře, když se posnažím. Prostě vše v jednom. Perfektní na trávení dovolené. Najednou mi došlo, v jaké jsem situaci. Ne. Nemám odvahu podívat se dolů zdali tam ta postava ještě sedí. Vytáhla jsem lehátko. To jsou teda podmínky, jak ve vlaku. Až na to, že v lůžkovém oddělení ve vlaku to mají lepší! No zoufalá situace si žádá zoufalé řešení. Ještě žiju. Už jsem si rozložila lehátko a jen zalehnout. Ale zvědavost mi nedala. Šla jsem pomalu k jedinému oknu na půdě. Zlehka našlapovala. I když je na půdě a všude dřevěná podlaha, tak prkna nevržou. Ale prochozené a zjištěné to úplně všude nemám. Ani mě to vlastně nenapadlo se na to zaměřovat. Došla jsem k oknu a strnule pohlédla dolů, tam kde se nachází ohniště a posed. A tam.........

Seděla pořád ta postava. Už jsem chtěla odvrátit zrak, když v tom.......Hlava té postavy se začala naklánět a nakonec se naklonila tak, že se jeho oči střetly s mými. Odskočila jsem hrůzou od okna. Jak já se odtud proboha dostanu. Nikdo neví, že tu jsem. Nečekala jsem tohle. V duchu jsem vzpomínala s jakou lehkostí jsem sem šla. Po klidu už není ani stopy. Najednou se za mnou ozval šepot: "Neboj se mě. Neublížím ti." Nějak jsem neměla čas přemýšlet, kdo to šeptá nebo jsem byla tak zmatená. Ten hlas byl překvapivě uklidňující. "Já tě tady hlídám, nechci aby se ti něco stalo." Pokračoval ten hlas. "Prosím neotáčej se. Vím na co myslíš, ale mě se nemusíš bát. " Najednou jsem cítila závan chladného vzduchu co přese mě přeletěl. Někdo mě zezadu objal. Cítila jsem uklidňující doteky a strach zmizel.

Pak najednou tma a ráno jsem se probudila dole v mé posteli. Už bylo světlo. Myslí se mi mihla vzpomínka. Snad na nějaký sen. Najednou se mi vrátila paměť. Ale už jsem nevzpomínala na hrůzu a děs, ale měla jsem pokojné myšlenky. Užila jsem si zbývající dny do odjezdu. Zamkla jsem chalupu a vyšla ode dveří. Něco mě přinutilo kouknout nahoru a tam..........za oknem se zjevila postava muže. Podíval se na mě a zmizel. Už jsem z něj neměla strach. Jen jsem nevěděla, co bude příště až přijedu. Snad není spojen s chalupou a nebude tam navždy.