Ráno jako každé jiné, cestoval jsem celkem plnou tramvají do práce.
Najednou se mým směrem dívá příjemná dáma. Dáma z těch, jejichž úsměv bortí hranice, jejichž pohled podlamuje kolena.
A ona se na mne podívala a usmála se!
Hned jsem věděl, že se neznáme, tuto dámu bych si pamatoval i při přeletu kosmickou raketou.
Krásné tělo, úsměv květiny, pohled hvězdné oblohy.
Proto mi její úsměv zvedl tep na tisíc úderů za minutu, její pohled mě přinutil pevně se chytit madla.
Z plné tramvaje jsem najednou vnímal pouze jí, její pohled a úsměv.
Dívala se mým směrem a usmívala se a já už jsem uvažoval, jestli najdu odvahu zeptat se originální otázku, odkud že se známe?
Jemně zamávala a já už jsem v duchu zrušil všechny své plány na příští dekádu a horečně zvažoval, co bude, až spolu vystoupíme z té tramvaje...
Dorazili jsme do zastávky.
Lidé se hrnuli ven.
Za mnou stála další paní, která najednou přistoupila k oné dámě, obě se na sebe usmály, srdečně pozdravili, vystoupily a v družném rozhovoru zmizely v ranní řece pracujícího lidu...