Pokřivené vnímání

Celý život se lidé nějak vyvíjejí a mění. Někdy je to prostředím, někdy lidmi a někdy námi samými. Některé změny jsou dobrovolné a prospěšné, jiné naopak ani nevnímáme a tak ani netušíme jak moc nám škodí. Každá žena, která někdy žila s tyranem a despotou, vždy doufala, že on se časem změní a místo toho, se mění ona sama aniž by si toho všimla. Nejdříve přijde o většinu přátel, buď proto, že je izolovaná anebo se jich ze studu začne sama stranit. Pak postupně přichází o veškeré sebevědomí a sebeúctu, až je z ní troska.

Každá žena, která sebere odvahu a najde v sobě dost sil, na to aby odešla, si dříve nebo později uvědomí jaké to na ní zanechalo následky. Ve chvíli, kdy má totiž pocit, že vše zlé už je pryč, duše je vyléčená, má nové přátele, zničené sebevědomí pomalu zase začíná růst a myslí, že je připravená znovu navázat vztah, přijde rozčarování. Ono to nefunguje tak jak by mělo. Její pohled na muže je jak přes pokřivené zrcadlo. Nevidí co by mohla vidět a ať říkají nebo dělají cokoliv, nevěří jim a vidí v nich potenciální nebezpečí.

Čím to je? Nevěří jim nebo vlastnímu úsudku? Nebo se jen podvědomí, které bylo naučené se bránit, prostě brání urputně dál? Jak se dá znovu naučit věřit a slyšet to co vám doopravdy říkají, namísto toho čeho se bojíme? Jak muže od sebe neodhánět tím věčným strachem? Bojíme se toho, co nejvíc potřebujeme.

Robert Fulghum říká: "Nejvíce lásku obvykle potřebujeme ve chvíli, kdy nás nikdo mít rád ani nemůže."

Nebyla jsem si jistá, zda tenhle citát správně chápu, ale jsem přesvědčená, že dokud se nezačneme mít sami rády, tak naše podvědomí nedovolí ani nikomu jinému, aby nás měl rád.

Smutné je na tom to, že než se to naučíme, tak možná propásneme ten správný čas, místo nebo muže, nebo dokonce ublížíme někomu, kdo si to ani trochu nezaslouží.

Ale jak se to naučit?