Noc pod hvězdami

Každý kdo je sám, ví že večery jsou na toto nejhorší. Občas je vám smutno a chtěli by jste se k někomu přitulit, občas si chcete jen tak povídat, a někdy máte chuť podniknout něco ztřeštěného.
Takové večery pak zaháním povídáním s lidmi na netu. Nejsem jediná, vím to, ale taky vím, že tohle klábosení mě nijak z té nudy nevytrhne, a tak občas plácám hlouposti, jen aby byla sranda. Někdy se najde stejně ztřeštěný človíček, co si s vámi takhle notuje a pak bavíte i ty ostatní, kteří se sice nezapojí, ale čtou.
Včera při takovém klábosení o hloupostech, přišla najednou nabídka "Pojď na rande". Protože to bylo na skle a já to brala spíše jako vtip, odepsala jsem "Noční procházka pod hvězdami? Proč ne." O hodinu později už jsme se procházeli s naprosto neznámým mužem po opuštěné pláži, pozorovali hvězdy a povídali si.
Ztřeštěné? Ano. Nebezpečné? Možná. Mohl to být masový vrah, brutální sadista, nebo cokoliv jiného, a na tom opuštěném místě bych se pomoci nedovolala. Jenže můj šestý smysl neblikal na poplach a můj anděl strážný nezasáhl a nezastavil mě, a já tak strávila téměř celou noc venku pod hvězdami, ve společnosti dokonalého gentlemana a skvělého společníka, který také jen nechtěl být sám.
Nebála jsem se jeho, nebála jsem se s ním.