když se čas ...

Když se konec blíží a chce už už klepat na dveře, když tvé dny se sčítat začínají do závěrečného souču, pozoruješ, jak svět se změnil.

Okolo tebe je stále víc a víc lidí. Přibývá hlavně mladých a dětí je jako nikdy dřív. Jejich křik se rozléhá všude.

Přestože lidí je víc, zůstáváš sám. Tví blízcí odešli. Rodiče a sourozenci přešli na druhý břeh a děti žijí daleko ve městě.

Každý den hledíš do tváře Stáří, to když se díváš do zrcadla nebo na ty, co potkáváš.

Vzpomínky, všechny vzpomínky, i ty krásné, spolkla nemoc a víc je nevydá.

Kopce, hory, les, řeky ... jsou stejně vzdálené jako nebeská tělesa plující temným vesmírem.

Okno v tvém pokoji je obrazem, co se každý den mění. Kolik podob má?

Podzimy přichází stále dřív a zimy jsou delší a delší.

Včerejšek zmizel a zítřek je v nedohlednu. A dnešek? Co je dnešek?

Zpěv ptáků utichl a v hlavě slyšíš jen podivný šum a směs vzdálených hlasů.


Snad jen, kdo se umí podívat do hlubiny v očích, co až k srdci vede, přečte: Užívej života, než se ti ztratí ve tmě věku.