Rozhodnutí....

Byla to velká láska, jakých mnoho nebývá, láska, která kvetla navzdory malému tmavému plesnivému bytu, navzdory prázdné chladničce i peněžence, jen s dobrou hudbou, kamarády a malými radostmi. Byli mladí a měli jen jeden druhého. Žádné zázemí, plány, ani iluze. On hrál v kapele a ona se protĺoukala zaměstnáními, která ji nenaplňovala. Když zjistila, že je těhotná, povídali si a plakali až do rána, až se nakonec dohodli, že do podmínek, v jakých žili, by bylo nezodpovědné přivést nového člověka, a že tedy půjde na potrat. Sehnali nějaké peníze a ona šla. Nikdy však na tu kliniku nedošla. Do cesty se jí totiž postavil výklad s nádherným starorůžovým kostýmem. Šla kolem již podruhé a tentokrát se zastavila. Před očima uviděla svůj budoucí život v několika alternativách a pochopila, že jsou chvíle, kdy je třeba dělat rozhodnutí podle srdce a ne na základě účetní matematiky. Vešla do obchodu a za peníze určené na potrat si koupila ten starorůžový kostým. Syna porodila, vychovala a začala navrhovat a šít šaty. Dnes ji celý svět zná jako Vivien Westwood a její syn stojí po jejím boku v životě i v práci. Alespoň takto se to traduje .
Mě na tomto příběhu nezaujala jen osudovost jedné cesty kolem výkladní skříně, na které skutečně závisel lidský život. Ten příběh totiž dokazuje, že jsou na světě i předměty, které jsou tak krásné, že překračují hranice hmoty, mají sílu pohnout člověkem, změnit jeho pohled, nasměrovat ho jinam. Nemusí jít o Michelangelovy fresky , může jít o šaty ve výkladu, o porcelánovou misku, o křeslo, o hrací skříňku. Jemně ťuknout do životní konstrukce stojící na hraně a ono se to pohne úplně jiným a možná mnohem šťastnějším směrem...