dopis z láhve

Muž, který vidí všude dobro.
Je tak pozitivní a nadšený, že jsem mu zkraje hned vlepila nálepku sluníčkáře jak vyšitého, a nesnášela jsem ho na první pohled ... poslech ... nebo počet? (od slova čtení).
Má averze se jen posílila tím, když jsem viděla, jak ty jeho patetické kecy na všechny platí, a jak mu všichni zobou z ruky a vzdychají a ochají nad každým jeho poetickým slovem (a že jich bylo a je).
Mou averzi oplácel komplimenty.
A že mi to dalo setsakra dost práce, abych ho vyvedla z rovnováhy a fakt ho nasrala.

Mě už to pak přestalo bavit, zato ostatní "prohlédli", a začali ho pronásledovat, jeden po druhém se přidávali, až se z toho stalo jedno velké stádo.
A to nadšené přátelské "dítě" to nedalo. (Kdo by to taky dal, žejo.)
Začal se chovat skutečně jako dítě.
Vyskakovat, předvádět se, vyšilovat.
Pak tomu nasadil korunu, když si vymyslel fórek, jehož důsledky nedomyslel ... divadýlko s love story s tou nejnesympatičtější osobou, jakou si zde lze představit (ano, myslím že dokonce nesympatičtější, než jsem já).

Jo, vršil jednu hovadinu za druhou, ukázal to nejblbější, co v něm je. A od té doby už to bylo všechno tak v háji, že té nálepky se už nejspíš nikdy nezbaví, navždy bude čelit posměchu a díky tomuto posměchu bude už asi napořád pokračovat v těch svých kravinách.
Jo, už to zdaleka není co to bývalo, ten posun vidět je, pokud ho někdo chce vidět.

Ale už z principu takový posun nemůže být natolik doočíbijící, aby přiměl zaryté a zkostnatělé kritiky ho vidět.
A i kdyby ho viděli, stejně by jim to nestačilo.

- Jo, vyskakuje, když do něj lidi šijou. (Hlavně že všichni ostatní se po sebemenším nepříjemném komentáři laskavě usmějou a jsou v pohodě, nikdo jiný nemá potřebu vracet úder zpět.)

- Jo, píše dlouhé komenty, které se zamotávají do slov, a často po jejich přečtení netušíte, co chtěl vlastně básník říct. (Nikdo takový další tady taky není, všichni jsou struční a srozumitelní.)

- Jo, používá patetický způsob vyjadřování. (Hm, věděla bych o dalších lidech, někteří takoví jsou tady i zavedení a oblíbení, a u některých jsem měla odjakživa pocit, že to píšou na efekt, což mi teda přijde horší, než jeho spontánní vyjádření, a u nich to nikdy nikomu nevadilo.)

- Jo, chce být vidět, chce být obdivován. (Ach, v tomto světě, kdy si tady spousta lidí vydává galerie, a je rádo za každý lajk a komentář, v prostředí blogů, kde každý blogger po vydání blogu několikrát za hodinu aktualizuje stránku a těší se na narůstající počet komentářů pod svým blogem, to je vskutku ojedinělá vlastnost, a určitě by kvůli tomu měl navštívit psychiatra.)

- Jo, nemá rád, když se mu lidi posmívají a nadávají. (Ostatní jsme po posměchu a útocích úúúplně v pohodě, nikdy bychom nevystartovali, nikdy bychom si nikomu nepostěžovali, protože nikomu jinému to nevadí.)

- Jo, pořád maže a pořád se obnovuje. (Což je věc, která nikomu u jeho vlastních přátel nevadí, padají tady věty typu "je to jeho věc a nikomu do toho nic není", ale u lidí, které nesnášíme, nás to neskutečně irituje, jak si to sakra můžou dovolit, mazat si a pak obnovovat své profily ... ?

Souhlasím. Moji přátelé si můžou mazat jak chtějí, mají na to právo, ale ti blbci, co je nesnáším, tak od nich je totéž neskutečná trapárna, a zaslouží si za to pořádně pokouřit.)

V něčem z výše uvedeného je možná extrém, něco je už prostě nešťastná shoda okolností, že je to vidět zrovna u něj.
A mně je tohle všechno srdečně jedno. Já si na tohle zvykla, a tak nějak jsem tohle všechno vyhodnotila jako neškodné věci.
Občas zakroutím hlavou, občas si pomyslím "ty blbče, proč si to děláš, proč si koleduješ", občas nemám ani čas ani náladu všechny ty jeho spletence slov číst.

Ale už mi nic z toho nepřijde moc důležité. Navíc, je v situaci, kdy člověk u sebe nechtě ukáže své nejhorší vlastnosti.
Tak jestli tohle je to nejhorší, co na něm je, tak si říkám - ok.

Viděla jsem lidi, kteří zde nebyli vystavení ani zlomku toho, čemu byl vystaven on, a i to jim stačilo, aby se prezentovali jak naprosté uzlíčky nervů a labilní hysterici.

Zato jsem postupem doby uviděla člověka, který je neuvěřitelně přátelský.
Srdečný, spontánní.
Člověk, který má pro každého hezké slovo, byť ho zná jen povrchně.
Člověk, který to pochvalné slovo dokáže říct i o někom, o kom se to říkat "nesmí", protože ho přece všichni nesnášíme a všichni víme, že je to kokot/píča.
Člověk, který jde po hlavě do věcí, kterým věří, a které ho nadchnou. Který možná nedomyslí důsledky takových spontánních rozhodnutí, a pak se mu stává, že se dostane do situací, které neustojí, nebo kdy se později zalekne toho, do čeho chtěl původně jít.
Který žije svými sny a fantaziemi.
Není opatrný.
Je totiž důvěřivý, otevřený, nečeká od okolí nic zlého, ani s nikým nehraje zlé hry. Nikomu nemá v úmyslu ubližovat.
Možná není spolehlivý, možná žije a píše okamžikem, ale
- není falešný
- není zákeřný
- není zlomyslný

...grc..

...hoj voe... sem tay ouho ebyl...krmil jsem myš... už je řežraná...e v píč...

...em pičus...o víte...a hsem v píííči...o asi evíte...

...o neadí...ám ino...bku...na výkrm...

...ona e esktečně...skuteč...neskut... lidsk...emoc...

..hhh...grrl...mrdka...síla...moče...

...hglglo...ehmnn...áš íčus

P.S. Toto je další z mých posledních excelentních bloků bloků, další budou následovat.

P.S.S. Pokud mi nebylo rozumět, chyba nebyla na vašem přijímači.
Zrovna jsem se pokoušel nahekovat hlavou do jedné zajímavé prdele.
Ještě mám hovna za ušima.

P.S.S.S. Teno můj excelentí blok bloků věnuji té, která má lidskou sílu mrdky a emoce...ona ví...
viď Zlato...