Den na dostizích

Dovolím si směrem Lady, ona se taky dovolila. Nemám ovšem v úmyslu, abych se jí zalíbil, začít se tady tvářit jako milovník opery - bylo by to stejně vlezlá parodie jako u těch, kteří, když cítí vůni dámského klínu, který v blogu napíše, že je veganem a okamžitě se do komentů předhánějí, kdo má víc rád nať z mrkve a listy okurků.
Název jejího blogu mi připomněl moje mládí a A Night at the Opera od skupiny Queen. Ano, asi nejlepší, co nahráli. K tomu ovšem zablikalo v mozku už ne tak hitové A Day at the Races. Z něho hrají v rozhlase jen Somebody To love.
A uvědomil jsem si nad slovy Lady (promiň, že si tě beru pořád do úst), proč se všichni tak ohánějí prostým lidem, jeho moudrostí, jeho železnou pěstí. Protože lid ví nejlépe, co se smí a co je nejlepší. Například na opeře pojídat buřty, popíjet pivo a občas skandovat Kdo neskáče, není Čech. Chléb a hry. A pak už přijedeme jen my s popelářským vozem, uklidíme ten bordel a všichni jsou spokojení.
Když jsem byl malý kluk, vzali mne rodiče poprvé na dostihy a já byl unešený. Krása koní, ale i duch ušlechtilosti, který se vznášel všude kolem. Já vím, buržoazní a aristokratická zábava stejně jako opera. Protože tady prostý lid nemůže hulákat češííííí a měls ho zabyyyt. Pyčokůň.
Ano, jsem elitář. Nás, popelářů, je málo a nikdo se k nám nehrne. Takže mohu veřejně říkat co chci a nadávat těm všem inteligentům, co volí estébáky a jejich olizovače hemeroidů. A těší mne, jak se jim pak smějí do ksichtu absolventi různých pseudovysokých škol, kde stačí opsat diplomky i s gramatickými chybami, koupit si doktoráty a docentury. A pak vykřikovat, že my, lid a lůza, máme právo jen jednou za čtyři roky jim to hodit.
Omlouvám se všem, které jsem dnes neurazil, slibuji, že se o to pokusím v některém z dalších mých blogů.