Jak být ženou?

Uvědomila jsem si, že jsem se celý život nevědomky styděla za to, že jsem žena.

Začalo to už v rodině, kde jsou ženských mraky (když to vezmu v rodině přes prarodiče, sourozence, nevlastní sourozence, sestřenice, bratrance a jejich děti), tak poměr ženy vs. muži je u nás cca 5:1. Máma ze dvou sester, otec ze dvou kluků a pěti děvčat, těchto sedm sourozenců mělo v další generaci celkem asi 16 holek a dva kluky. V naší rodině je zkrátka přeholkováno a kluků nedostatek. Navíc, když už se někde v rodině narodil kluk, byl typicky velmi inteligentní, citlivý, v pubertě bezproblémový a v dospělosti monogamní a hodně vydělávající. Zkrátka ideál, o kterém se básnilo napříč všemi rodinnými řečmi. S holkama to bylo jak kdy, ale obecně byly vždy problémovější a konfliktnější.

Není divu, že od útlého dětství jsem žila s pocitem, že kluci jsou "lepší", a že každý by přece chtěl mít kluka. Novorozené holky se chodily často zapíjet ze žalu "už zas holka", moji novorozenou mámu (druhá holka) babička jen tak tak že v porodnici nevyměnila za kluka, jak po něm toužila (couvla na poslední chvíli, jinak to bylo domluvené), zato moje máma nebyla ze své prvorozené holčičky nijak zklamaná... ona totiž věděla, že jí se kluk nikdy "podařit" nemůže...

Jako úplně malá holčička jsem toužila být klukem, a v předškolním věku jsem pevně věřila, že aby to bylo spravedlivé, jednoho dne se to vymění a určitě se proměním v kluka. V dětství jsem kamarádila výhradně s klukama a nesnášela jsem holčičí oblečení - jakékoliv šaty a sukně jsem oblékala jen s nechutí a necítila jsem se v nich pohodlně.

Ne, opravdu nejsem transsexuálka :), prošla jsem fází smířenosti se svým pohlavím v pubertě, přes po neutrální spokojenost v mladé dospělosti, až po (snad) zdravou hrdost v současnosti.

Jsem ráda ženou. Muže obdivuju, mužské hezké vlastnosti doslova miluju a jejich mužské horší vlastnosti mi připadají roztomilé (pokud kvůli nim v danou chvíli nesoptím vzteky), ale nechtěla bych být mužem.

Přesto ... ačkoliv jsem ráda, že jsem žena, nějak to ale neumím. Nenaučila jsem se, jak na to. Odjakživa jsem se styděla za sebe i celé ženské pokolení kvůli jejich typickým ženským vlastnostem - projevování emocí, snadné slzy, společné chození s kamarádkama na záchod, zájem o šminky a nákupy, iracionalitu v argumentaci, zálibu v kýčovité romantice, slepičí drbání ...

Kdykoliv mě přemohly tyto ženské slabosti, neuvěřitelně jsem se za ně styděla, a snažila jsem se je potlačit a skrývat jak jen to šlo. Naopak jsem se snažila v sobě posilovat ty obdivované mužské vlastnosti.

Teprve až v poslední době se učím nestydět se za to, že jsem žena.

Teprve až v poslední době si uvědomuju, že posilování mužských vlastností jako je přímost, pojmenovávání věcí bez kudrlinek, jednání na rovinu a důraz na logickou argumentaci není nijak jednoznačně pozitivní snaha.

Teprve až v poslední době si uvědomuju, že mi chybí běžné dovednosti, pro ženu přirozené. V duchu pořekadla "muž je hlavou, žena tím krkem, který tou hlavou otáčí". O zručnosti v zacházení s mejkapem, vlasy, volbě oblečení a vaření ani nemluvě. A mrzí mě to.

A po celoživotní snaze podobat se mužům v jejich úžasných vlastnostech stojím najednou před problémem, se kterým si nevím vůbec rady. Jak být ženou. Ženou laskavou, jemnou, citlivou, křehkou. Jak dát najevo, že tak moc potřebuju pomoc, ochranu, péči... Neumím to dát najevo. Umím to jen racionálně říct ... mužským způsobem, na rovinu, stručně, srozumitelně. Jaký div, že mužskému jazyku muži ze strany ženy nerozumí ...