Něco na jazyk

Tak už druhý den listuji v kuchařských knihách a přemýšlím, že bych se naučil něco uvařit. Přece jen neustálé pojídání utopenců, guláše s pěti, pivní polévky a rumové omáčky Na Rožku mi přijde poslední dobou nějak fádní.
Jenže ty recepty mi přišly nějaké nezáživné. Snad jen recept na rybí polévku mne zaujal, ale možná to bylo fotografií sličné kuchařinky na přebalu knihy, co ve mne povzbudilo chutě na její rybičku.
Řekl jsem si, že jsem přece moderní člověk a když už něco dobrého na zub, tak použiji internet. Amatéři mi sice otevřeli pohled na krajinu vaginy pro vegany - vždy, když se urodí okurky nebo cukety, tak je na ně reklam v galeriích víc než měl pan Vajíčko na zelí. Stejně, jako když dostanou v nejbližším konzumu banány, i ty občas mizí v broskvích.
Mně by ale stačila k radosti třeba hroznová zrna. Dávat si je s tou, co by si ráda vychutnala jejich chuť a moje rty. Vložit si je do úst, líbat se a skousnout, až z hroznů vytryskne sladká šťáva. Vypadá to romanticky, ale proč pořád jen šukat a šukat a šukat. Já už jsem stejně jako babička dost nachozený nejen po kuchyni. Už chci klid a něco dobrého, sladkého, opojného. Mít plná ústa lásky.