andilkumujZávidím..

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji chybu kterou jsem kdysi udělala, kterou si vyčítám a někde uvnitř to bolí čím dál víc. Přemýšlela jsem jestli o tom napsat a napadla mě básen ve které je napsané vše...

Zas je mi mizerně, trápí mě velká muka a při vzpomínce srdce puká.
Nejradši bych tu nebyla a měla konečně klid,
ted každý den hledám důvod proč být..

Závidím ženě co má dítě,
já taky mohla mít, ale zabila jsem si tě.
Závidím ženě co dítě má
a já že ho nemám je bolest převelká.
Závidím ženě co kočárek tlačí,
mít dítě v náručí ke štěstí mi stačí.

Prosím ted čas, aby se vrátil a já se rozhodla jinak.
Tenkrat to byla pro mě rána,
ale ted vím, že bych byla dobrá máma.
Tenkrát mě k tomu donutily okolnosti,
měla jsem pocit beznaděje,
ted to bolí čím dál víc a život se na mě neusměje.

Výčitky se pořád vracejí,
výčitky na život který jsem já vzala.
Proč jsem to tenkrát jenom udělala?
Ted bys tu byl a já nebyla tak sama,
nebojovala bych se zlýma myšlenkama.
Ted bys tu byl a já nebyla tak sama,
slyšela bych tvůj smích jak cinkot rolničkama.
Za to všechno, kdyby to šlo vrátit zpět,
za tvoji nevinnou dětskou lásku,
život bych dala v sázku.

Proč já tenkrát neposlechla srdce své?
Proč mě pořád mučí to svědomí proklaté?
Chtěla bych dohonit čas a prosit za odpuštění!
Živote, dej mi prosím ještě šanci, snad už pozdě není.
Chci, aby život můj měl smysl. Chci tě chovat v náručí,
zatím jen výčitky na mě útočí.
Že nemám dítě je moje vina,
ale už nechci být v očích druhých "jiná".
Chtěla bych zapomenout a mít klid,
necítit bolest a už se netrápit.

Ještě jednou prosím o šanci lásku dát,
tolik je jí ve mě a nechci ji nechat umírat.
Chci poznat jaké to je, když se dítě na vás směje,
ten nejkrásnější pocit jediný.
A já? Já chci být už konečně bez viny !

Tak a ted vše víte, možná mě i odsoudíte.
Věřte mi, potrestala jsem se sama, za to co jsem udělala...

Jen ještě dodám, že básen jsem nikde a nikomu neopsala. Napsala jsem ji už dávno a tenkrát mi nebylo dvakrát nejlíp...