Žárlivost jako emoce

Původně jsem chtěl odpovědět do diskuzi k nedávnému blogu "Žárlivost", ale ujela mi ruka, tak jsem z toho udělal samostatný článek, který je reakcemi na diskuzi pod blogem. Berte to jako nesouvislé poznámky k zamyšlení.

Žárlivost není vlastnost, spíš emoce. Emoce, která je signálem něčeho jiného uvnitř člověka, který tu emoci cítí. Připisovat někomu žárlivost jako vlastnost na mě dělá dojem, že vlastností toho člověka je, že má v sobě nevyřešené problémy a tak relativně často cítí tuto emoci. Tenhle pohled mi (ne)dává smysl asi jako "vlastnost" člověka pořád dokola si ukopávat palec a vinit z toho nábytek okolo. Zdravá žárlivost - to mi zní jako "zdravá bolest" poté, co jsem si nakopl palec. Hm.

Cítit žárlivost, když např. partner dělá s někým jiným to, co chci, aby dělal se mnou - to mi říká, že chci s partnerem něco prožívat, co mi chybí. Má to jednoduché (nikoli snadné) řešení - probrat s partnerem, že tohle s ním chci dělat i já a zkusit najít cestu. Zjistit, proč to nedělá se mnou. Třeba to jen neví, že to chci - to vyřeší komunikace. Možná má nějaký důvod, proč to se mnou dělat nechce - pak záleží na tom důvodu. Může to být něco snadno napravitelného, nebo taky ne. Důvod typu "spím se sousedkou, protože ty už mě nepřitahuješ" žádné snadné řešení nemá - elixíry lásky nejspíš nefungují. A řešení typu "ztropím žárlivou scénu, uvidíme, kdo z koho", to už je úplně kontraproduktivní.

Pokud je něco, co bych s partnerkou rád dělal, a přesto to spolu neděláme, pak mi to vadí samo o sobě. To, jestli to dělá s někým jiným je mi fuk - mě se to netýká. Mě se týká jen to, co je mezi mnou a ní. Cítit žárlivost v takové situaci je jakoby mě můj mozek popichoval - hele, tohle chceš taky, tak si o to řekni. Najednou už nejde o nějakou žárlivost, ani o to, co moje partnerka dělá jinde, ale o to, co je mezi námi.

Nejhorší je, když člověk místo aby začal řešit věci tam, kde vznikly (ve své hlavě), začne omezovat svého partnera - skvělá cesta stát se patologickým žárlivcem. Místo toho, abych si uklidil ve své hlavě a dal do pořádku svůj vztah, tak začnu omezovat druhého. Pořád budu sice mít brajgl v hlavě a ve svém vztahu, ale alespoň mi to nic nebude připomínat. Na tomhle přístupu mě překvapuje, kolik lidí ho volí. Dělají si doma pod kobercem smetiště a nechávají tam hnít odpadky? Pokud ne, proč totéž dělat ve své hlavě a vztahu? A ještě víc mě překvapuje, že v některých případech lidé považují toto za důkaz lásky. Asi neví, že žárlit je možné i na člověka, o kterého vlastně vůbec nestojíme, dokonce jím pohrdáme - i takové případy se staly.

Někdo si myslí, že trocha žárlivosti lidem okolo dává najevo, že nám na nich záleží. Já bych se přimlouval k tomu, aby se místo toho lidem dávalo najevo, že k nim něco cítíme a co cítíme. Když něco pocítíme, tak jim to říct. Nebo přinést nějakou maličkost - dárek proto, že jsme si na ně vzpomněli a ne proto, že nám chytrý foun zacvrlikal, že zítra musíme přinést dar, nebo bude průšvih. Podle mě ale to, že nám na druhém záleží, ještě lépe vyjádří compersion (čeština pro to nemá slovo) - neboli radost z radosti, štěstí nebo rozkoše druhého. Vypadá to trochu jako opak žárlivosti - kdy člověka těší, že jeho partner zažívá něco skvělého.

Jistě, žárlivost může být prospěšná vztahu - když si ji člověk vysvětlí jako signál problému ve vztahu a díky tomu signálu začne ten problém hledat nejprve ve své hlavě a pak ho odstraní ve svém vztahu. Žárlivost je užitečná stejně jako bolest... ta je pro život taky prospěšná.

Jestli mohu radit - až pocítíte žárlivost, v klidu si sedněte, zajistěte, abyste se cítili pokud možno příjemně (cokoli, co vám přinese fyzicky příjemný pocit) a zamyslete se. Zapátrejte v sobě a hledejte, co se vám vaše podvědomí snaží sdělit. Někde bude problém - hledejte ho a pak zkuste najít konstruktivní řešení. Tahle rada je příliš stručná, dají se najít i moudré knihy, které se tímto zabývají. Např. "The Ethical Slut" má pasáže na téma zvládání žárlivosti včetně praktických rad jak na to.