TuulaLetos mi bude 35, a tenhle věk je pro mě něco jako psychologická hranice pro konec mládí.
Jasně, dneska už nejsme v tomhle věku babky, nebo krabice se špatnou trvalou.
Fyzičku mám, jako jsem neměla asi nikdy, a vzhledově se cítím nejlíp v životě.
Před časem jsem začla stavět svůj život znova od nuly.
Není to špatný, makám a budoucnost očekávám se zvědavostí a láskou.
Zbavuju se toho, co mi ubližuje.
Přijímám, co je dobrý.

Vždycky jsem vnímala přes tělo.
Milovat muže pro mě znamenalo chtít nosit jeho dítě.
Milovat se a krom fyzickýho potěšení vědět, že můžem stvořit novej život.
Nosit jeho dítě znamenalo chtít ho milovat a být přijatá.
Ne každej chlap je silnej natolik, aby dokázal přijímat lásku ty podivný legrační a zároveň magický bytosti, těhotný ženy.
Náklonnost za odměnu je na hovno.

Bude mi 35 a nelituju, že jsem za studijí víc nechlastala, nestřídala chlapy, necestovala. A fakt jsem skoro nic z toho nedělala. Žila jsem, rodila děti.
Teď se smiřuju s faktem, že jsem prokaučovala šanci mít děti s někým, kdo by mě měl opravdu rád.
Tohle už nebude pro mě.
Tahle fáze je za mnou.
Svou biologickou funkci jsem splnila.
Nejstarší dítě mi sahá po ramena a vedeme debaty o ruský okupaci a proč se upálil Jan Palach.

„Co nezměním, na to si musím zvyknout.“
Tak si zvykám.
A jeden postarší chlápek v zemi za studeným mořem mi to zvykání neulehčuje.