Jak se to má s ochočováním

20.7.2020 16:43 Autor: nepatrna 24 komentářů Zobrazení: 750×
nepatrna

Byla jsem tuhle na jedný akci, kde se pohybovala spousta lidí a ta spousta lidí tam stejně jako já na něco čekala a další spousta lidí tam měla nějakou práci. A jak jsem tam seděla a pozorovala jsem toho jednoho mužskýho, jak pod jeho šikovnejma a pěknejma rukama vzniká mistrovský dílo a koukala jsem mu na záda v šedivým tričku, něco mi to připomnělo.
"Hele, neznáme se odněkud? Neznáte náhodou Romana Novotnýho?" promluvila jsem na ta záda a Honza se otočil a povídá:
"No jasně, dyk my máme dílnu vedle sebe.
...
Jé, ahoj!"
A byl to ten Honza, co mi měl před skoro třema rokama přemalovat můj obří zadek na obří dýni jako dekoraci na jeden Halloweenskej večírek. Po nějakým zkoumání z toho nakonec sešlo, protože by ta namalovaná dýně neměla požadovanou trvanlivost a nedočkala by se ani večera, ale na setkání si pamatuju. A na tu dílnu taky, byla moc zajímavá. Všude tam byly odlitky různejch částí lidskejch těl a taky spousta různejch barev a udělátek, o kterejch mě vůbec nenapadalo, na co by mohly bejt.
"Hele, a jak tu dýni jako budeš prezentovat?" zeptal se mě po cestě tam Roman.
"No jak, budu o ní vyprávět a kdo bude chtít, tak si zvedne sukni a podívá se."
"Ty seš fakt magor," konstatoval suše.
Podívala jsem se na něj tenkrát zvesela, protože pravda byla taková, že mi to celý vymyslel i domluvil on. To jsme ještě byli v kontaktu. Pak se to všechno tak zakudlalo, že jsme na nějakou dobu v kontaktu nebyli. Byla to ještě delší doba než tehdy, kdy mi u něj zašla ta petrolejka. Byla to tak dlouhá doba, že se mi po něm dokonce přestalo stejskat.
"Jak se má Roman?" zeptala jsem se Honzy klidně, ale všechno se ve mně sevřelo, jak se mi najednou zase stejskat začalo.
"Asi dobře. Měl tam zrovna tuhle nějakou těhotnou modelku na focení."
Hovno modelku, ty vole, říkala jsem si v duchu. Jak tam spolu mluvíte? To nevíš, že to v tom bubnu je jeho?
Pravda. Taky jsem to nevěděla. Dokud mi před měsícem nepřistála v poště fotka z ultrazvuku. Tu jsem ještě statečně vyignorovala, fotku čerstvě vylezlýho mimina o pár dní pozdějc už jsem ale ignorovat nemohla. Napsala jsem cosi o gratulaci, protože mi to přece jenom nedalo. Byla jsem fakt šťastná, že je Roman šťastnej, protože ho mám ráda a protože mít šťastnej vztah, ze kterýho vzešlo zdravý dítě, to pro něj nebyla samozřejmost. A naše nekomunikace ostatně neměla původ v žádným vztahu ani dítěti, jen jsme byli v určitý části našeho přátelství extrémně nekompatibilní a to dokonce tak, že nám ta nekompatibilita jednou úplně přerostla přes hlavu.
A tak se náš komunikační kanál uzavřel.
Jenže pak přišla ta fotka mimina.
A pak jsem potkala Honzu a ten zaspal a Romanovi naše setkání převyprávěl až o čtrnáct dní pozdějc, po tom, co jsem se ten komunikační kanál pokusila zase násilně uzavřít.
A pak přišlo:
"At se mas jak chces, rad bych s tebou vypil lahev vodky."
A pak jsem uklízela skříň a ze šátku na mě vypadly mongolský zvonky, který mi kdysi půjčil jako revanš za tibetskou mísu, kterou si bral s sebou na pobyt ve tmě. Ty zvonky pro něj měly obrovskou hodnotu a mně bylo v tu chvíli jasný, že z boje se utýct nedá a že se stejně zase budeme muset potkat. Když jsem se probulela zbytkem úklidu, dostala jsem vztek, a tak jsem popadla telefon a po třech tejdnech odpověděla:
"Proč chceš se mnou vypít láhev vodky?"
"Protoze mi chybis a chybi mi se s tebou pripit."
Tak. Doufala jsem marně, že si to vyřídíme až v nějakým dalším životě, ale karma se s náma podle všeho vláčí už moc dlouho a má nás dost. A tak už v tom zase lítám.
Jsem teď na dovolený v Jižních Čechách. Coby kamenem dohodil od Tábora, hlídáme tu v jedný vesnici tchýni chalupu. Obří selský stavení s kachlovejma kamnama a bazénem na zahradě. Já trávím většinu času v kuchyni, protože jsem se těšila, až zas budu mít po dlouhý době čas na nějaký pořádný vaření a Muž si dělá vejlety na motorce, štípe dříví a v mezičasech pobíhá v dešti nahatej osprchovanej ledovou vodou z hadice po zahradě a vykřikuje:
"Já jsem tak šťastnej, to snad ani není možný!"
Já jsem taky šťastná, protože tu nejsou vůbec žádný lidi, což je můj jedinej nárok na dovolenou, a protože je tu ohromná zahrada obehnaná zdí a tak si tu můžu celý dny chodit poklidně nahá a povídat si s ovcema pod kuchyňským oknem. Taky je tu ten bazén, kterej má v tomhle počasí ideálních sedmnáct stupňů. Jinak jsem ale mrcha nevděčná, protože všude dobře, doma nejlíp, a tak se mi stejská po kytkách, po Kočce, po kamarádech, po kolegyni a po klientech a chci už domů. Splní se mi to brzo, příští tejden dovolenou kvůli Kočce rušíme. Měli jsme bejt někde na roadtripu nebo na chatě u řeky, ale Kočka je stará a nemocná a vůbec naší nepřítomnost nedává, a tak se v neděli vrátíme domů. Tytam jsou doby, kdy byla doma sama tejden a ještě si to užila. Jsou lidi, který se nám kvůli tomu smějou, ale mně na tom k smíchu nic nepřijde. Pořídili jsme si jednou živýho tvora, ubytovali jsme ho u sebe, krmíme ho, mazlíme a jsme pro něj celej jeho svět. A teď jsme odjeli za zábavou a tenhle živej tvor se doma trápí, protože je na nás zcela závislej. A to není v pořádku. Je to jako v tý knížce, když Liška říká Malýmu Princovi:
"Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal."
Liška taky říká:
"Ochoč si mě prosím! Je to něco, na co se nezapomíná. Znamená to vytvořit pouta. Musíš být hodně trpělivý. Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moct sednout o kousek blíž..."
Roman je můj Malej Princ. Kdysi jsem potřebovala, aby si mě někdo ochočil, aby mi nebylo smutno a abych mohla zase žít. A někomu věřit. Ochočování trvalo velmi, velmi, velmi dlouho, spoustu let, a já jsem si celou tu dobu říkala, jak je možný, že to Roman dává, ačkoliv ho od sebe furt odháním. Až se to jednou obrátilo a já jsem pochopila, že držel proto, aby se mohl nechat ochočit taky.
Víte, tohle ochočování, to se musí dělat pořádně a zodpovědně. Myslím, že kdyby si lidi třikrát rozmysleli, koho a jakým způsobem k sobě připoutávají, nebylo by na světě tolik smutna z nenaplněnýho očekávání.
"Jsem tu pro tebe a vždycky budu. Kdykoliv to budeš potřebovat."
Nikdy nic takovýho nikomu neříkejte, pokud si nejste jistý, že toho jste vážně schopný. Můžete tím položit základní kámen důvěry, a můžete tím taky člověka úplně rozbít.
Já už jsem se poučila, tak i tak a tak i tak.
Pekelně si to teď hlídám.
...
Střih, o pět dnů pozdějc píšu z křesla, jsme doma. Je zhasnuto, jas monitoru mám ztlumenej na minimum, neb mám nějakej zánět v oku a jsem světloplachá. Jsem taky slepá jak patrona, protože jsem si musela vyndat čočky a brejle jsou opruz. Vzala jsem si je teda na nos dneska chvilku, když jsem vylezla z koupelny, ale Muže nějak rozrušilo, že vypadám jak učitelka, takže do obýváku jsem nedošla a místo toho jsem to po nějakým čase vzala zase do koupelny a obědvali jsme až odpoledne. Kočka se ode mě od včerejška nehnula, chová se, jak kdyby ke mně byla přilepená a funguje jak vodicí pes, akorát že ten bejvá trochu chytřejší a nemotá se pod nohy. Slavnostně jsem jí slíbila, že už jí doma nikdy samotnou nenecháme. Vypadala, že to kvituje s povděkem.
Jsem zas na signálu, a kromě toho, že můžu poslouchat ty svý oblíbený rozhovory na youtube, mě to nijak zvlášť neuspokojuje. Facebook se za tu dobu, co jsem tam nebyla, úplně uspal a tady mi stejně z nějakýho důvodu už skoro čtrnáct dní nechodí žádný upozornění, což je velmi, velmi zvláštní pocit. A překvapivě příjemnej. V pracovním emailu je akorát hromada hovadin od Václava, kterej už potřetí od minulýho pondělka zapomněl, že mám dovolenou.
Muž zejtra odjíždí na čundr do Brd, kde má svojí milou, tak hádám, že si to pěkně užije. Já se dám trochu do pořádku, uklidím, oholím se, ostříhám si nehty a pak vyrazím ven. Mám tu k vyřízení nějaký kafe po kamarádech, kamarádky s čerstvě narozenejma dětma, a pak se taky půjdu podívat do práce a morálně to tam podpořit. No a pak se doma vystřídáme a do světa vyrazím zase já.
Mimochodem, ty ovce, jo... Ovce jsou největší pohádkovej fake ever. Kde se vzala ta představa hebkejch vlněnejch bílejch buchet na zelenejch loukách, načechranejch bílejch beránků na obloze, který tence a romanticky bečí, to fakt nechápu. Ovce jsou žlutošedý, olysalý, mastný, vlnu pod zadkem mají slepenou od hoven a smrdí, protože si chčijou na nohy. Jo a bečej spíš tak, že máte tendenci běžet se podívat, jestli je někdo nepodřezává.
Ale stejně jsou fajn. Budou mi chybět.
Líbilo se mi třeba, že pokaždý, když začalo pršet, vůbec je to nijak nerozrušilo. Jen si každá poklidně našla svůj strom, pod kterej se schovala, a dál spásala trávu. Akorát o trochu víc smrděla.
Buď jako ovce!

Hlasování

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Pořadí komentářů: Podle jazyka Podle data
@Barmanka2xPuntik Zkouším si to představovat. Smrdí mi tu do toho kočičí záchod, je to docela sugestivní. :-)))
nepatrná, já to myslela tak obecně :-)) není třeba si to hned zkoušet, ale také i hned nezavrhovat :-))) jen si to nechat jako použitelnou alternativu *18*
@sligoman Kočka snad nikdy nebyla spokojenější. Babička už je to.
@Barmanka2xPuntik Promiň, mně jak nechodí ta upozornění, tak se ke všemu musím otrocky vracet a občas zapomenu.
Já teda naštěstí nic nepočítám, já si před spaním sním. :-) Tam se mi hovna nepletou, když vyloženě nechci. :-))))
@Lucii76 Děkuju. :-)
Taky ti oklovávají nehty??
Ještě bych si dovolil komentář, k těm tvým komentářům ostatních. Dočetl jsem se, že pracuješ někde ve zdravotnickém zařízení, sice tady dost používáš výrazy, jako : kretén, idiot, debil ...pochybuju, ale že máš oprávnění tyto psychické diagnózy používat, neřekl bych, že jsi odborník, vlastně si myslím, že nejsi ani akreditovaná sestra. Troufnu si určit, ...pomocná síla, stlaní, úklid a pod.
@nepatrna
No to je zase příšernost !
Co takhle, přehlednost a logické členění textu ? Kam jsi chodila do školy ? Horní Dolní v Polný ?
To je ostuda školství, látka páté třídy.
Hlavně si chraň své soukromí, když totiž použiješ výrazy, jako chcát a podobně, tak z toho neuděláš erotický blog, ale akorát odkryješ svůj sociální původ.
tak třeba počítat před usnutím 100 chlupatých hoven není romantika pro každého *244*
...oprava:" Kocka svojich ludi MA doma"