Smolař

21.7.2020 17:36 arrow262

Rád bych konečně napsal blog plný touhy a vášně, popsal bych všechny ty nádherné a vzrušující okamžiky, až do toho konečného slastného uvolnění. Jenomže, to mi asi není souzeno. Zřejmě jsem katastrofický typ, a ani přesně nevím, zda ty nepříjemné situace přitahuji nebo vytvářím. A přitom, to ten večer vypadalo tak nadějně.

Narozeninová party. Oslavenec nijak nešetřil. Spousta jídla a pití, počasí jak na objednávku. K tanci a poslechu hrála výborná bluesová kapela. Prostě vše bylo seřazeno v tom správném nej. Střídavě se tančilo a povídalo u plápolajícího ohně na zahradě. Nálada byla bezvadná a dámy vstřícné, alespoň mě se to tak zdálo, protože já jsem se věnoval jen jediné, kterou jsem pozval, jako svou novou kamarádku. Moje představa byla, že takový večírek by mohl naše začínající „kamarádství“ jen utužit. Má premisa byla správná. Celý večer jsme se věnovali jen jeden druhému a dění okolo jsme moc nevnímali. Nevadila mi ani přítomnost mé dospělé dcery, která se jednak evidentně dobře bavila obklopena svými přáteli a jednak mne zná a ví, že ženský element je v mém životě hnacím motorem. Navíc se s ní má nová kamarádka dobře znala.

Večer příjemně ubíhal a nepozorovaně přešel do noci. Náš tělesný kontakt byl stále těsnější a konverzace se dávno překlopila do intimního módu…
Vše má ale svůj konec...“Hele, je tady hezky, ale já už musím jet. Ráno mám nějaké povinnosti. Půjdeš se mnou k autu?“ a výrazným gestem mne vyzvala k doprovodu. Její auto stálo hned u vstupní brány na oslavencův pozemek. Maličký dvou dvéřový Hyundai. Očekával jsem vřelé objetí a polibek na rozloučenou, eventuálně domluva na další schůzce...Ale nic… Otevřela vůz a beze slova nastoupila...Stál jsem jak opařený. Vzápětí se ale otevřely dveře u spolujezdce a ona mi pokynula, abych nastoupil. Když se dveře opět zavřely dostal jsem to, v co jsem doufal. Tady by příběh mohl skončit, s relativně šťastným koncem...jenže on pokračoval dál.
Když už jsem se chtěl rozloučit, přitáhla si mne k sobě a do ucha mi zašeptala: „Bude se ti to zdát divné, ale já na to teď tady mám chuť.“
„Tadyyy???“, vyjek jsem a v momentě na mne padla tíseň. Nemám rád šukání v autě ne, z nějakého mravního principu, ale ze špatných zkušeností, od roztrženého čalounění na stropě auta, což se fakt blbě vysvětlovalo, až po vykulené oči dětí, které se snažily prokouknout orosená okna, aby zjistily, co se v tom autě děje. Ty dětské tváře mi nevymizely z paměti ani po letech… Ne, auto nemusím!
„Tady? Podívej se, kde stojíme. Zítra už budu mít volnou chalupu. Tady se to fakt nehodí.“ pokoušel jsem se zavelet k ústupu.
„Nene, to je právě ono. Já mám vždycky největší chuť, když se to nehodí.“ řekla rozhodně a v jejích zářivých očích se objevilo něco, co rozhodlo, že ústup se nekoná.
Martyrium hledání vhodné polohy začalo...Já na ní, ona na mně, v pololeže, v sedě, na boku... Kurva, to auto bylo fakt malý... Nakonec jsme našli polohu, že by to snad i šlo, když blížící se hluk jasně naznačil, že večírek skončil.
Rozjařeným účastníkům se evidentně domů ještě nechtělo. Obdarováni kelímky s pitím na cestu obklopili naše auto, z kterého si udělali provizorní bar a pokračovali v zábavě. V jejich středu dominovala samozřejmě i má dcera...Byli jsme v pasti. Ani nevím jak, ale najednou jsem se ocitl na podlaze. Nikdy v životě by mne nenapadlo, že se v mým věku dostanu do situace, že se budu jako puberťák schovávat před vlastní dcerou na podlaze pidiauta. Být ta kamarádka zlomyslná mrcha, mohla otevřít dveře a dokonat dílo zkázy „Lucko, pojď se podívat na svého drahocenného tatínka.“ Pohled by to jistě byl zdrcující, který by mne připravil i o ty poslední zbytku otcovského respektu. Otce s kalhoty staženými u kotníků, navlečeného na řadicí páku tak, že mu ze zadku kouká jen ozdobná hlavice, s nohama nepřirozeně zkroucenýma na dveřích řidiče a hlavou narvanou pod přístrojovou deskou, asi žádná dcera vidět nechce. A to i ta sebevíc chápavá a tolerantní.
Naštěstí, ta kamarádka mrcha nebyla. Naopak se společně se mnou snažila splynout s podlahou vozu. Jediné co mne znervozňovalo bylo její neustále chichotání a podivné vrtění, až jsem ji podezříval, že si ve finále užívá s tou ozdobnou hlavicí, která mi čouhala ze zadku. Možná ji křivdím, ale každopádně se dobře bavila, zatím co mě docházely síly a trvalo ještě celou věčnost, než se společnost venku začala trousit pryč. Konečně bylo ticho a my mohli vystoupit. Tedy, ona vystoupila, já se vyplazil jak Meresjev. Zcela odkrvené nohy odmítly sloužit.
A tak, jsem ve tři hodiny ráno ležel s nahou zadnicí vedle cizího auta a jediná myšlenka, která se mi točila neustále v hlavě, proč já?...Proč zrovna já trpím za všechny hříchy světa?

Snad proto, že jsem jednoduše řečeno smolař. Nebo je tu snad někdo větší?