Pepík

22.7.2020 19:44 Autor: nepatrna 40 komentářů Zobrazení: 1177×
nepatrna

Přísahala jsem si dneska, že půjdu brzo spát, ale když jsem zavírala Facebook, vyskočila na mě nečekaně jedna vzpomínka.
Na Pepíka, kterej už rok nevysedává v rodným městě na baru a nelemtá svejch dvanáct pivek.
Protože umřel. Má výročí.
Pepík byl hodnej kluk. Byl trochu hloupej, tak přesně na tý hranici mezi ještě přijatelně nízkým IQ a už klasifikovanou mentální retardací. Horko těžko vychodil, tehdy se tomu ještě říkalo zvláštní, školu a pak se vyučil nějakým řemeslem. Nemohl za to, neměl po kom nebejt hloupej. S jeho starším bráchou Ferdou jsem na prvním stupni jeden rok seděla v lavici. Kreslil zelený prasátka, furt jsem od něj měla vši a miloval mě. Ptala jsem se Mámy, jak je možný, že ty vši pořád má, a Máma mi vysvětlovala, že jeho maminka i tatínek jsou strašně hodný a pracovitý, ale nejsou moc na pořádek. Maminka klukům pak umřela na rakovinu. Jejich tatínek se o ní doma postaral a dál už jsem s Ferdou neseděla, protože ho dali do děcáku a do zvláštní školy. Tatínek totiž uměl vyprovodit umírající ženu, protože schopnost doprovázet člověka v konečný fázi života je základní lidskej pud, kterej se aktivuje u každýho, kdo není úplnej sobec a má schopnost milovat, ale o kluky už se sám postarat neuměl. Nevadilo mi teda, že už nemám ty vši. Zbavovali mě jich tak, že mi noc namazali hlavu sádlem a zabalili ji do igelitový tašky a do ručníku, protože mý tenkrát ještě kudrnatý dlouhý vlasy neměl nikdo to srdce stříhat. Myslím, že z tý doby pochází můj skoro panickej odpor mazat na sebe cokoliv, z čeho potom můžu bejt mastná.
Ale Ferdu jsem obrečela, přišlo mi to hrozně nespravedlivý. Potkávali jsme se pak ještě o mnoho let pozdějc v lidušce jako dva adepti na konzervatoř. Tam nás považovali za úkaz, protože z našeho malýho města jsme nebyli první, dokonce ani druhý a třetí. Byli jsme ale první, který jsme to odpískali. Ferda nevím proč, to už si nepamatuju. Já proto, že jsem nenáviděla cvičení stupnic a Bacha a šla jsem radši studovat na policajtku.
Ferda se pak po děcáku někam odstěhoval a Pepík zůstal ve městě. Nastoupil do fabriky a tam pracoval rád, protože tam byl jako řemeslník potřebnej a protože byl pracovitej po rodičích. Chodil do práce a o volnejch víkendech si postupně rekonstruoval zděděnej byt. A po každý denní směně šel do hospody a ožral se. Ráno vstal, odmakal si svý a po práci zase do hospody. Když měl těch denních v řadě víc, dělal to takhle víc dní za sebou. Deset, jedenáct, dvanáct piv a domů spát. Nic jinýho nepotřeboval. Vydělával jen na ten byt a na ty svý pivka a cigára.
Jak vysedával vožralej v tý hospodě, taky otravoval. Nikdo neuměl tak otravovat jako Pepík. Lezl po baru, vyřvával:
"Vy čůráci volééé!" a věšel se na kamarády a na servírky.
P. z toho měl pokaždý trauma. Chytal se za hlavu a říkal:
"Vidíš to, co dovede chlast?"
A když byl taky ožralej, bral si Pepíka stranou a pokoušel se ho zachraňovat a vůbec mu nedocházelo, že do toho jeho stavu spěje pomalu taky, protože nezachraňoval jenom jeho, ale i tu svojí buchtu, co pro ní jezdila co čtrnáct dní sanitka kvůli demonstračkám a zapadlýmu jazyku.
Míra Pepíkova otravování se odvíjela podle toho, kolik měl vypito. Někdy ho holky měly dost a víc mu nenalily a někdy ho usměrnily lepákem. A někdy ho kluci vyvedli ven a občas ho šli i domů uložit. Taky jsem mu jednou jednu ubalila, protože o mě típnul cigáro. Omylem sice, ale bolelo to dost neomylně. Dokonce jsem slyšela to filmový slabý zasyčení a cejtila smrad spálený kůže. Pak se mi do toho něco dostalo a pár měsíců jsem to léčila.
No a pak Pepíka našli mrtvýho. V tom jeho bytě. Když nepřišel po dovolený do práce. Prej tam už chvíli ležel a na co umřel se neví.
Myslím, že jeho smrt nás překvapila víc než všechny ostatní smrti všech našich společnejch kamarádů a známejch. Třeba když předloni umřel na rakovinu kamarád, co pár let předtím přežil a rozchodil skoro smrťáka. Seděli jsme s P., kterej pije čím dál tím víc, u jednoho stolu. Ten večer úplnou náhodou. Byla tam J., která si prodává v tom svým vetešnictví a bude jí brzo padesát a poslední vztah měla tak patnáct let zpátky a když se jí ptám, jak je na tom teď, mávne rukou, že je času dost. Byl tam taky devadesátkovej R. a pár dalších lidí. Skoro úplně jak za starejch časů. Vůbec jsme ale nevěděli, co si sdělit. A to jsme se s Pepíkem nikdo nijak zvlášť nekamarádili. Pepík prostě byl a čas od času si od někoho z nás půjčoval na poslední pivo a bral si cigára. Nic z toho nevracel, protože si to nepamatoval.
Jenže já vím, o co tehdy šlo, proč jsme z toho zůstali tak naštorc. My jsme se tak různě rozprchli a občas se vraceli, ale Pepík byl celý ty roky furt na stejným místě. Dokonce pořád v tom stejným oblečení. Kdykoliv jsme tam byli, buď už seděl na tom baru a otravoval ty lidi, nebo zrovna střízlivej přišel a smál se na celý kolo. Byl takový falešný potvrzení toho, že se za ty roky nic nezměnilo. Naše jistota, že se dá tak trošičku žít v minulosti a aspoň na jeden večer se tvářit, že je všechno tak nevázaný, jako kdysi. Že nejsme vdaný, ženatý, sami, v dluzích a nestárneme.
A bylo to smutný, Pepík byl fakt hodnej kluk a umřel sám.
Tak takhle jsem si na něj dneska vzpomněla.

Hlasování

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Pořadí komentářů: Podle jazyka Podle data
Smoljak Svěrák, vyhledej si :)
je to neskutečná sranda, humor ad absurdum a přitom laskavý a jemný :-))
@Barmanka2xPuntik Vím, jsem v tomhle debil. S českou filmovou klasikou je to ještě horší. :-))) Jak to někdo furt cituje, vytváří to ve mě odpor a konečná. :-)))
nepatrná, to vůbec nevyslovuj nahlas, neklasičtější česká klasika :-))))
@Barmanka2×Puntik Hoďte přez něj deku, nebo ho zabiju.
@nepatrna to jo, to tam psali, ze se vsi a hnidy udusi :) Na rozdil od sadla to ale pekne vonelo *3*
Spis bych dneska zkusila kokosovy olej, ale doufam, ze uz nebude treba - deti uz jsou velke a vsi domu nenosi *1*
já si nemůžu pomoct, ale ten tvůj Pepík mi silně evokuje Svěrákova starého Papouška... cos to udělal Pepiku? ...heeeezkýýýýýý :-)
Arogancia od nicku Psycho je ukazkova. Drzy blb v komentoch.