Život jako sinusoida

Někdy je až k neuvěření jak je ten život zároveň píčou ke zdi a úžasný. V jeden jedniný okamžik. Sem tam se něco totálně ve vteřině zesere a není cesty zpět. Nezbývá ,než to pak přijmout jako další, ač nepříjemnou, součást života. V další chvíli do toho podělaný života vstoupí věc , člověk nebo událost co všechno to podělaný odsune někam do pozadí a vypadá to , že ten život zase tak k prdu není. Je zvláštní jak se ty události mezi sebou rytmicky střídají. Asi z důvodu, aby si to člověk hned při prvním velkým průseru nehodil.

Životních průserů mám za sebou už mraky. Některý fakt velký. Jako doopravdy obrovský. Jiný zase jen takový co nestojí ani za mávnutí ruky. Ty malý ,ale nikdy nevydají za tolik ,aby se z nich dal uplácat jeden velkej. Tak jen pro udržení kondice a ostražitosti. Když dorazí ta správná velká ťafka tak je to vcelku masakr. Není čas vlastně řešit cokoliv jinýho než ten konkrétní průser. Všechny myšlenky k němu ať chci nebo ne k němu směřují. Zbytek života jede na autopilota. Nejím nespím nemyslím .A když zoufalství začne dosahovat pomyslného vrcholu zjeví se "ono" , pomyslné záchranné lano , co úplně regulérně změní chod každýho mýho dne. Skoro jako by dokázalo vytvořit iluzi normálnosti.

U mě se ty dobrý věci dějí ve formě lidí, co mi asi nějaký vtipálek háže do mýho života . Tumáš aby jsi se z toho nepodělala. Ty ,co fakt za něco stojí ,už pak z mýho života nikdy neodejdou i když už je průser postupně zpracován a vyřešen. Jsou navždycky. Byli jsme si přidělený a tím to hasne. Třeba jeden je úplně jako Dártvejdr . Děsivý ,ale k úplnýmu uňhňání. Tolik protikladů v jednom člověku jsem snad ještě nazažila. Když má tu svou masku a mluví tím strašidelným hlasem tak by se regulérně na místě posrala strachy, hodila všechny věci na zem a zdrhala jak kdyby mi šlo o holý život. O ten mi mimochodem s ním jde vždycky. Ale ani tak ho nikdy za nikoho nevyměním. A jestli chcípne dřív než já tak použiju džu-džu kouzla a vyvolám ho z mrtvých , abych mu mohla dát po tlamě

Poslední záchranou nadílkou v mým životě, pochopitelně po zkurvený totálním průseru, je moje milenka. Na to ,že vyžírá všechny ty hnusárny v plný palbě se vcelku houževnatě drží. Skoro až obdivuhodně. Vůbec nechápu jak to dává. A pokouřit dostává fest.Žádný servítky s ní nemám. Jestli tohle ustojí tak to vypadá , že bude mým dalším doživotním přídělem. Po každý když se vidíme se ze mě snaží vylízat mozek. Občas mám pocit totálně vylízaný píče. A to jako fakt nechcete. Sedím, čumím, nemluvím a mám v ksichtě takový ten všeříkající vypatlanej výraz. Abych se ho zbavila musel bych si hryznout do citrónu. Měsíček na hnoji hadr. Ani se nasnažím domýšlet co si o mě doopravdy v takový situaci myslí. "Je vona demen doopravdy nebo jen někdy a nebo jen se mnou ?"

Uklidňující je , že je to teprve začátek tý dobrý části v mým životě. Než to dosáhne vrcholu bude to nějaký čas trvat . Určitě během té doby zajdeme na erotický veletrh , swingers , na nuda a vzájemně se bude víc než uspokojivě prznit do úplnýho vyčerpání . Dáme trojku nebo i čtyřku. Navštívíme lunapark a klidně i nějaké obludárium. Teda až se jednou od sebe odtrhneme a budeme schopný nenadržený vyrazit mezi lidi ve vší počestnosti.

Kolik vrcholů a pádů se vejde do jednoho lidskýho života?