Voda není krev

Tenhle blog mám v hlavě už pěkných pár měsíců a čím déle ubíhá čas, tím více se na něj nabaluje dalších vrstev. Další vrstvy přicházejí potom, co čtu některé místní blogy. Ale dost řečí, udělejte si kafe a můžeme začít. Na rozjímání o životě lidském tu máme spoustu knih, biblí počínaje, dalšími náboženstvími pokračuje a přes filosofické spisy lidí, mnohem moudřejšími a vzdělanějšími než má maličkost, se můžeme dostat k vydáním od psychologů, lidí s pohnutým životem, až někde na konci je například bible pro děvky.

Každý si můžeme vybrat. Vlastně tu nebude nic, nad čím by tu plebs nadšením slintal nebo chrochtal, ale některé věci je zkrátka potřeba říct. Nevím, zda začnu zkraje nebo uprostřed, ale první myšlenka, která zapříčinila i název blogu samotného, je vztah žen k různým lidem. Ženy mají na prvním místě svou rodinu, tedy pokrevní rodinu, je to dáno geneticky, tisíciletími tradic a stejně tak, jako automaticky přispěchají na pomoc, když se něco děje, dokáží za jakýchkoliv okolností sebrat kufr a vyjít vstříc novému životu. Pokud to vše přesáhne určitou rysku (která není vidět a každý ji máme jinde, neomylně to vycítí). Rodina je pro ně studnou a ti, které si žena na cestě vybere, ti jsou pouze vědrem k nabírání vody.

To je potřeba si uvědomit. Nikdy nevíme a ani ta žena to sama neví, kdy to vědro začne prosakovat a kdy mu dno nakonec upadne. Je třeba s tím pracovat, ale kvůli tomu to nepíšu. Žena je ze své podstaty připravena vykořenit se a zachránit svou rodinu, pokrevní rodinu. A že toho většina žen vydrží opravdu hodně. Život žen je založený na vztazích a stejně tak, jako to vědro časem stárne a omší, tak i duše ženy časem zešedne a popraská.

A tady bych si dovolil to přetnout a začít jinak. Život máme každý svůj a měli bychom se zodpovídat sami sobě, naučit se žít sami se sebou, rozvíjet se a klást priority své nad tím, co očekává společnost. Četl jsem tu, jak je tu mnoho lidí zklamaných, jak si například přes amatéry dlouho s někým píší a on(a) pak nedorazí a jak nemá smysl si začínat s někým, s kým to nemá budoucnost. Měli bychom se naučit, že minulost, přítomnost i budoucnost jsme my, zklamání je přirozené a ten kdo nás nemůže zklamat, tak nás ani nemůže ze své podstaty potěšit. Protože ten kdo zklamat nemůže, k tomu nemáme ani žádný cit a bez citu nemá smysl se do ničeho pouštět. A pokud se chceme před vnějším světem chránit, vyhasneme zevnitř. A jakkoliv si můžeme myslet, že tu budoucnost známe, tak neznáme. Proto nezahazujme přítomnost pouhou obavou z budoucnosti, zbytečně se můžeme ochudit o krásné chvíle a cesta není jen jedna, kterou životem procházíme, ale můžeme kdykoliv uhnout a postavit si cestu novou, přesně takovou jakou chceme.

Život bolí, není to pohádka o princi na bílém koni, ale pokud úplně v nitru budeme mít sebe a život jako takový, se vším co k tomu patří, potom budeme na zklamání připraveni. Být připraven na zklamání neznamená žít ve smutku, ale naopak, radovat se ze života, plánovat si, co budeme sami dělat a partnera v životě přivítat jako hosta ve své duši a být připraveni mu poskytnout ze sebe vše a nebo nic. Šťastný člověk je prý ten, kterému není nic zatěžko. Čerpá ze sebe, z energie své duše stejně tak, jako sportovec sahá k dalším silám, o kterých ani možná neví, že je tam má nastřádány po letech tréninku. Myslím si, že poznáme, kdo naši duši zdobí květinami, obrazy, koberci a dalšími věcmi, bez kterých se sice obejdeme, ale které tvoří domov a v této paralele naši životní harmonii.

Ano, je těžké odloučit se z jakéhokoliv důvodu od toho, kdo tu harmonii s námi vytvářel, ale naše paměť to vše krásné má v sobě uchováno a pokud máme správný postoj k životu, dokážeme z toho brát stejně, jako ten sportovec z let dřiny a odříkání. Naakonec to, jaký domov si v duši vytvoříme, určí, kolika lidem přijde naše duše okouzlující a přitažlivá, pokud jim umožníme do ní nahlédnout. Ze všeho se dá poučit, i ze zklamání, nejde skákat z bláta do louže, ale musíme se naučit naši duši uklízet, mít tam body, které jsou pro nás vždy jistotou a poté do ní vpustit s nejistým výsledkem další návštěvu. Četl jsem tu mnohdy, jak ženy vzpomínají na svého dlouholetého partnera a jak už nemohou najít nikoho, s kým by jim bylo tak dobře.

Možná jim dnes ty důvody k rozchodu přijdou malicherné, ale vězte, že v té době to tak nebylo a že se vědro utrhlo a hladina vody byla dávno pod ryskou... Paměť má jeden velký "dar" a tím je vytěsňovat to špatné a pamatovat si spíše to dobré. Nechci tu rozebírat, zda vstupovat do téže řeky, to je každého věc, ale mínusem spousty dnešních lidí obecně, je fakt, že nedovedou do ničeho investovat tolik jako dříve, buď se bojí a nebo na to zkrátka už nemají energii.

Ale vztah je jako květina, a bez řádné péče nemá šanci na přežití a bez lásky nemá šanci se rozvíjet a naplňovat nás štěstím. Proto opečovávejme svou duši, vkládejme do ní dostatek energie ze sebe a z okolí, abychom dokázali do ní vpustit další cizí element v našem v životě a v případě potřeby měli sílu se ho i zbavit. Protože jen silná květina plná lásky, se dokáže zbavit parazitů a ta slabá začne chřadnout. Jak už jsem psal mnohokráte předtím, na internetu mohou padat silná slova, můžete si k někomu vytvořit silnou náklonost, ale důležité je, co se stane v reálném životě. Proto tu lidi berte spíše jako návštěvu, kterým umožníte nahlédnout pod pokličku, ale jejichž selhání můžete s klidem hodit za hlavu. Máte sami sebe a důležité není to, co vám kdo naslibuje, ale jak se dovede starat o Vaši květinu a tvořit s vámi ten domov.
Každý den.

Tím bych to asi ukončil, a abych to malinko odlehčil, tak sice už nám léto pomalu končí (uvidíme tedy další týden), ale z řady střípků, které mám uloženy v paměti, a ze kterých by nevznikl samostatný blog, zmíním jeden. Totiž... pokud stojím na eskalátorech a vedle mě spěchá nahoru žena v kraťáscích a se silnou celulitidou na stehnech, domnívám se, že to na mě působí stejně silně, jako když žena otevře vzkazník a vykoukne tam na ní ptáček neznámého původu, nebo dokonce celé hejno :-D Dámy, myslete prosím na to. Pokud máte celulitidu, nemusíte ji všem ukazovat :-D