Po letech

Taky se vám někdy stalo, že po letech potkáte člověka, s kterým jste si byli v jistém ohledu blízcí, a pak z vašeho života zmizel, a říkáte si: Jo, tento člověk mohl být dneska mým partnerem / partnerkou, přítelem / přítelkyní, manželem / manželkou… A když píši po letech, tak nemyslím pět, sedm, či devět let. Ale opravdu po letech, tj. alespoň po patnácti a výše. Vy už máte svůj život, možná jste na onoho člověka dávno zapomněli, a najednou ho potkáte. On / ona má taky už svůj život, třeba je vdaná nebo ženatý, má děti apod. Mně se to stává každou chvíli. A tím rozhodně nechci říci, že jsem v manželství nespokojený, ba právě naopak. A děti také máme a nejen jedno… (to jen pro případ, kdyby mi zase chtěl někdo do komentářů psát, že jsem blbý a nevážím si toho, co mám doma).

Třeba Monika. Chodili jsme spolu do školky a tajně jsme se scházeli za závěsem, za kterým byla uskladněná lehátka pro odpolední spaní, a dávali jsme si tam pusinky. Bylo to úplně na začátku osmdesátých let minulého století. V první třídě jsme vedle sebe seděli, ale pak už ne. Po základní škole jsem šel na střední a ona na učňák, takže jsme kontakt ztratili úplně. A pak jsem ji náhodou potkal po jejím čerstvém vyučení prodávat v jednom obchodě, zatímco já ještě kroutil poslední ročník střední školy. A tak jsem ji čas od času v obchodě navštěvoval, když jsem měl mezi vyučováním nebo po vyučování čekaje na spoj hromadné dopravy, čas. A po maturitě opět dlouhá léta nic. Až nedávno jsem ji potkal jak prodává v jiném obchodě. Byl jsem tam spolu s dětmi a manželkou. Chvilku jsme tak klábosili. A to potom pokaždé, kdykoli jsme zajeli do onoho obchodu nakoupit.

Nebo Jana. Ta se mi líbila ve školní družině, a byla o rok starší jak já. Strašně jsem toužil ji políbit, ale ona byla velmi rezervovaná. Dovolila políbit pouze hřbet své ručky, jak za starých časů. Ó jak romantické… A po letech jsem ji potkal. Vdanou s dětmi, pouze jsme se pozdravili.

Pak tu je Petra. Ta se zčistajasna objevila v naší čtvrté třídě základní školy, když se s rodiči přistěhovala do městečka. Nádherná holka, všichni kluci jsme po ní šíleli. A jak přišla, tak i odešla, ani nevím, proč se její rodiče opět odstěhovali. Takže s ní nemáme ani společnou fotku celé třídy z konce školního roku. Ale rozhodně jsem na ni nezapomněl. A najednou do fabriky, kde už dlouhá léta pracuji, nastoupila operátorka, jejíž jméno mi znělo hodně povědomě. Pár dotazů, a bylo jasno, je to ona. Také již zadaná a s dětmi.

A taky si občas vzpomenu na dívku, kterou jsem potkal po maturitě na jedné z diskoték, které jsme tenkrát s kamarády navštěvovali. Chodili jsme spolu asi měsíc a vše skončilo v podstatě proto, že jsem nastoupil na VŠ a začal mít zcela jiné starosti (mea culpa). Ale tu jsem ještě po těch letech nepotkal. Jen vím, že se vdala a má děti.

Ale zpět k mé úvodní myšlence. A teď toho člověka potkáte, a říkáte si: Jejda, tomu / té to po letech stále sluší… Ten / ta se vůbec nezměnila… Pořád kočka… Pořád fešák… Nebo: Tenkrát se mi vůbec nelíbil / nelíbila, a teď mu / jí to sekne… No a nebo: Jejda, ten je plešatý, vůbec mu to nesluší… Ta má ale ránu… Ten / ta ale ztloustl / ztloustla… Atd. atd. A pak vás napadne, jaké by to asi bylo, kdyby to bylo bývalo dopadlo s tím člověkem jinak, a on byl dneska vaším partnerem či partnerkou. U mě takový stav trvá ovšem jen chvilku, pak se vrátím zpět na zem a říkám si, že to dopadlo, jak nejlépe mohlo, a vymyslím pro manželku a děti nějakou drobnost jen tak pro radost.

Tak nám přeji, v tomto čase nouzovém, kdy nám zavřeli hospody a nesmí se nás potkat víc jak šest lidí, a pokud možno se nepotkat vůbec a být jen sám se sebou nebo s rodinou zavřený doma, ať z toho nezešílíme, ať si najdeme vždycky něco, čím se dá karanténa zpestřit (hlavně kvalitní sex, že…? …a nejen ten…), a ať to celé ve zdraví přežijeme.