Nekonečně mnoho paralelních já

A teď si povíme něco málo z oblasti fyziky. Ano, z fyziky. A netvařte se tak otráveně!

Jeden chytrý pán, který se mimojiné zabýval i kvantovou mechanikou, říkejme mu třeba pan Everett, vyslovil v roce 1957 teorii, ze které vyplývá, že existuje nekonečně mnoho paralelních vesmírů. Nebudeme se hluboce nořit do podrobného rozebírání této teorie, na to nám zde nezbývá čas ani nemáme dostatečně velkou tabuli na všechny grafy a rovnice. Stačí, když řekneme, že na základě tohoto odvážného tvrzení vzniká v okamžiku každého našeho rozhodnutí paralelní vesmír, ve kterém existuje naše naprosto stejné já, které se ovšem v daném okamžiku rozhodlo jinak.
Ponechme stranou veškeré námitky, že daná teorie naprosto odporuje některým již dokázaným fyzikálním předpokladům, a zaměřme se na její možné důsledky.
Řekli jste u oltáře své drahocenné vyvolené polovičce "Ano"? Někde jinde, v jiné dimenzi, existuje vaše paralelní já, které z nepochopitelných či zcela pochopitelných pohnutek (to už je na vás a vašem pohledu) řeklo rázné "Ne", celá svatba šla následně do kytek a vaše druhé já pak žilo úplně jiný život.
Nahráli jste před prázdnou brankou na gól spoluhráči, když jste v mládí ještě jako nadějný talent mrskali jeden z těch kolektivních sportů, které z vás můžou udělat boháče? V jiném paralelním vesmíru existuje vaše já, které zcela sobecky vstřelilo gól samo, hledač talentů, který byl přítomen, ukázal prstem na vás a ne na toho chcípáka, který by branku trefil jen pokud by mu ji naservírovali přímo pod nos, a nakonec jste udělali sportovní kariéru, která vás nadosmrti finančně zabezpečila a vy jste nemuseli místo toho pověsit kopačky nebo brusle na hřebík a jít makat k pásu.
Vzpomínám si na jednu slečnu, se kterou jsem se svého času nesměle sbližoval. Ve chvíli, kdy jsme společně překonali všechny potřebné mety (no moc dlouho nám to netrvalo) a mělo dojít na "skórování", bylo mi jejími něžnými ústy sděleno, že antikoncepci sice nebere, ale následkem dřívějších vážných zdravotních problémů nikdy nemůže mít děti. Neměl jsem důvod jí nevěřit a po krátké chvíli uvažování (to abych nezdržoval) jsem se ani já nezabýval patřičným druhem ochrany. Naše známost však neměla dlouhého trvání, vinou i mé nedostatečné iniciativy, a po pár hezkých setkáních jsme zůstali kamarádi. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem se po necelém roce dozvěděl, že se slečně narodil zdravý kluk. Dost ve mě hrklo a snad nikdy v životě jsem nepočítal na prstech do devíti tak napjatě jako v ten okamžik. Počty díkybohu nevycházely a také jsem se později dozvěděl, že zaručeným autorem toho malého škvrněte je někdo jiný. Trochu jsem se škrábal na hlavě, když jsem si vzpomněl na její tvrzení o neplodnosti, ale pak jsem mávl rukou. Buď nemluvila úplně pravdu (nepředpokládám), nebo se doktoři ve svém verdiktu tak trochu sekli (to se stát může). Jak bylo řečeno v Jurském parku, příroda si najde cestu.
Dost se mi ulevilo. Ne že bych nechtěl své geny posílat dál, ale jako končící student jsem nebyl v rozpoložení a finanční kondici takové, abych si zakládal rodinu.
A teď se zamysleme nad možností, že existuje mé paralelní já, které známost přetavilo v intenzivní vztah, pokračujíc v radovánkách bez ochrany. To paralelní Já teď nesedí zrovna s laptopem na klíně a nepíše tento text, nýbrž se s kruhy pod očima stará o brečící nemluvně, které ne a ne usnout, ostatních devět potomků (neptejte se jak je to možné, prostě se stalo) v bujarém veselí demoluje náš pronajatý miniaturní byt, těhotná manželka stojí u plotny a za neurotického míchání nevábné omáčky vykřikuje cosi o mé neschopnosti, zatímco za dveřmi stojí přísně vyhlížející pán s průkazkou exekutorské komory.
Je mi toho uštvaného chlapíka líto. Jsem však velmi rád, že se mé cesty ubíraly jiným směrem. Takže jakmile dopíšu tento text, spokojeně vydechnu, dám si ruce za hlavu, pohodlně se zanořím do plážového lehátka, zaposlouchám se do šumění mořských vlnek, omývajících jemný sněhobílý písek na liduprázdné pláži, a nechám si donést lahodný studený nápoj od jedné z mých spoře oděných společnic, které mě pravidelně navštěvují na mém soukromém ostrově v Pacifiku.
Ale už dost tlachání, musím vážně končit. Cítím, že někde v paralelní vesmíru existuje mé hladovějící já, které se zapomnělo zvednout od klávesnice a nechalo spálit maso na sporáku, načež pak strávilo večer koukáním na Pohlreicha v televizi, zatímco smutně žvýkalo chleba s paštikou.
Ups, to jsem to dopletl. Samozřejmě na tom soukromém ostrově, přece mi věříte, ne?

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Pořadí komentářů: Podle jazyka Podle data
@pmk001 videl si co sa deje na SK politickej scene vsak? takze ak sa nenahnevas, ja politiku radsej nekomentujem, len by mi zbytocne stupol tlak.
@Anybody154 Tak koukám, že jsme národ bývalých myslitelů. Jenom nevím, co vlastně konkrétně Burešovi voliči stihli vymyslet.
...moc cumis do bedny...
kdysi mi jeden kamarad rikal : "nepremyslej nebo zblbnes"
No ona existuje i paralelní dimenze, ve který jsi u oltáře na celý kolo zařval "NEEE!!!" ale všichni to ignorovali a tys potom žil úplně stejný život jako teď. A existuje i dimenze, ve který při tom všem šťouchání přelezlo vajíčko ze slečny přes pindíka tobě do koulí, tam se oplodnilo a za 12 měsíců vyrostlo do zdravýho dítěte, který se na svět vysoukalo tvým pindíkem a ty se teď o něj staráš.
Já věděl, že takovej lázeňskej švihák, jako je Henry z reklamy na instantní zbohatnutí, musí mít účet na amatérech. Takže jo, ten ostrov ti věřím. Štěstí, žes tehdy buchtě nenaštěkal do boudy a veškerý svý prachy, který bys jinak nastrkal do obživy holot, jsi nalil do tiketů.