Rybičky v akváriu.

Vracím sem na přání jeden můj starší blog.
Snad někoho osloví i po letech... : ) Je určený hlavně vám, kteří se na nás jen díváte, čtete nás, ale...

---
Přišla mi nedávno další zajímavá zpráva, která začínala slovy - "Už dlouho tě pozoruji, sleduji a čtu tě, vlastně všechno. Ale nikdy jsem neměl odvahu ti napsat..."
Musím se přiznat, že mě to poprvé trochu vylekalo. Cítila jsem se, jako bych si zapomněla zatáhnout žaluzky.. :) Nikdy mi vlastně ani pořádně nedošlo, že když si tady jen tak píšeme, tak co všechno to o nás vypovídá. Co si o nás lidé myslí, co všechno si pamatují, co o nás vědí - ale my o těch lidech, co nás čtou a sledují, vlastně ani nic nevíme.
Ano, my, co píšeme, jsme tady jak rybičky v akváriu.. I já to tak teď vidím, když mám dny, kdy se mi nechce moc psát a jenom si sem chodím občas něco přečíst, když si chci odpočnout od všeho toho kolem....
Ráda se ve svém životě kolem sebe jen tak dívám. Pozoruju lidi.. Přemýšlím.
A zrovna tak to mám tady, v komentářích a na blozích, kde vás je snadné sledovat jako rybičky v akváriu. :-)
A i já tu mám po těch letech svoje oblíbené rybičky.
Někdo je průhledný - a někdo tajemný i po několika letech.. Někdo se rád předvádí - a jiný vyplouvá jenom občas, ale pokaždé mě pohled na něj potěší.
Někdo zas pořád drze vystrkuje hlavičku - a jiný je jako piraňa, co nevidí, neslyší, hlavně, když může ohlodat až na kost.. Jindy se divím, kde se vzala tahle ta krásná rybka, o níž jsem neměla ani tušení, že tu plave s námi.
A jiná je jako přísná vodní královna, která všechno a všechny vždycky postaví do latě, jen hlavně žádné romantické předvádění ploutviček..
Je tady možnost vidět od krásných barevných rybiček, přes mršiny, které v poslední snaze nějak zaujmout, vás ze zálohy kousnou a pak se zase honem schovají mezi korály - až po ty klidné, které vás nenápadně něžně odnesou do vodního ráje a cestou se ještě zastavíte na pokec s oblíbeným klaunem, který vás svými kousky spolehlivě pobaví.
Další je jako kousek pro labužníky, který když sem vpluje, tak se fajnšmekrům seběhnou sliny a švihákům lázeňským se postaví ploutvičky. :)
Dá se už odhadnout předem, jak která rybička zareaguje a u jiné se zas těším, jak šikovně vykličkuje z maléru..
Pěkný pohled pro lidi, co se jen dívají.
Ale i ideální návnada na chvilkové potěšení pro ty ostatní....

Mnozí z vás nemáte odvahu zapojit se s námi do diskuse, nebo se bojíte nás i jenom oslovit, protože jsme prý (jak někdo řekl) - sélebrity.. :)
- Vidíte.. A jiní to berou zas právě naopak právě jako výzvu.
A zkouší, jestli by právě "nás, známé" dostali do postele.
A je jim jedno, jakou spoušť za sebou nechají, hlavně, že si namasírovali ego, jak dostali další hloupou naivku, navíc tu známou, z blogů.
Možná si někteří takoví lovci myslí, že budou díky sexu s námi slavní, protože o nich pak napíšeme blog - a vlastně jim asi nikdy ani nešlo o něco jiného... ( I mně se tohle stalo.)
A další se naopak bojí takového vztahu právě proto, abychom o nich proboha hlavně někdy něco nepsali..

Otázka je, jestli je snadnější ulovit nás, rybičky z akvária - a nebo naopak skočit k vám (tam za sklem) do temného rybníka, kam není vůbec vidět. A začít od nuly.. ?
S obavou, že se třeba totálně utopíme v bahně, o kterém jsme předtím neměli ani ponětí.. Ale i s nadějí, že nám bude tak hezky, že se nám nebude chtít ven..
Vy z nás máte sice občas trému, ale dost toho o nás víte.. Máte náskok. :)
Víte, kam šlapat. Čemu se vyhnout. Můžete se jen chvilku dívat a vidíte všechno, co o nás potřebujete vědět.. Kde je nějaký kamínek, co nás tlačí. Jestli a kdy proplula nějaká jiná malá rybka a jestli máte šanci zaseknout.... Po čem toužíme, i co máme rádi v posteli..

A spojené s tím mě napadá druhá otázka.
Říká se, že blogerky nešukaj. :)
Ale občas si i sama sobě říkám, jestli je lepší jenom si tak snít o něčem, co se nám asi nikdy nesplní a cítit se sice trochu prázdně.. zbytečně.. ale mít pořád naději...
- A nebo je lepší poznat to, dotknout se toho svého snu - a pak ho zase ztratit...
A cítit se potom snad ještě hůř, protože to všechno, co jsi zažil, najednou víš, že není jenom sen.. Víš, že to existuje. Sáhl sis na to..
- Jen ti to pak zase proteklo mezi prsty.
Ale hlavně cítíš, že to bylo tak jiné, že ti to už nikdy nikdo jiný nedokáže dát..

Všechny ostatní od té doby vidíš jen jako trabanty vedle jaguára, místo krásné halenky jen bavlněné tričko ze sekáče..
A jak potom jednou větou odpovídat těm, co se nás doma ptají - "A ty seš furt sama?? A proč si někoho nenajdeš?"
Jak jim jednou větou říct, že pro to, že už víš, co chceš. Už ti to někdo nabídl.. už ses toho dotkl... a pak si to zase odnesl bůhví kam. Můžeš si sice užívat, užívat si to pro ten okamžik - ale i riskovat, že ten tanec na ostří hraně sklouzne zas někam jinam, že zažiješ ten pocit prázdnoty, probrečíš celou noc... Že se zas budeš dívat na mobil, jestli nepípne aspoň sms-ka a ten pocit, když ti dochází, že už nenapíše..
To prázdno v nás, to je to, o co mi jde.
To prázdno, které by nebylo tak hluboké, kdybychom to bývali byli neprožili..

Vím, že jinak ty dvě odpovědi uvidí lidé zadaní, kteří si sem chodí jen zpestřit život - a jinak to uvidí člověk, který je a žije sám.
Je krásné být sám, taky to mám ráda. Ten klid a pohoda.. soukromí.. to ticho... nic nemuset, sem tam si užít, ale jen když to člověk sám chce, ne na povel...
Ale pak přijde večer.
A všechno je najednou jiné.
Jsi tam jen ty a čtyři prázdné stěny. Smutné stíny, co bloudí po stěnách.. Ticho, které ti buší v rytmu vlastního srdce do spánků, až nemůžeš usnout. Cítíš se jako malé dítě, které se probudilo uprostřed noci v prázdném pokoji a bojí se stínů na stropě...
Uvědomuješ si, že jsi sám a ptáš se sám sebe - Bože.. takhle to vážně bude už až do smrti?

Zůstat sám není to stejné, jako "být sám", kdy si ještě na chviličku labužnicky schmoustáš deku pod hlavu a spokojeně znovu usínáš.
Je jiné "zůstat sám" - na radost.. na usínání.. na procházky.. na život....

O tom všem by se dalo psát.. Zkuste to s námi, nebojte se..
---
Já začnu první.. O sobě..
Vždycky jsem tajně doufala, že jednou.. možná.. zažiju to, po čem celý život toužím. Vztah dvou lidí, kteří si můžou věřit.. bez lží a bez nějakých podmínek.
A s věkem jsem zároveň ztrácela iluze, že to vůbec existuje a umřu s pocitem, že tohle by bylo krásný zažít, jenomže to tak na světě nechodí..
Naučila jsem se netrápit se nad nespravedlností světa. A začala si užívat život tak, jak mi ho nabízel. Jak mi to svědomí a zároveň chuť poznávat nové věci dovolily.
Poznávala jsem tak ale nejen to, co jsem chtěla - ale asi ze všeho nejvíc sama sebe. Kde mám hranice, co je pro mě důležité a co už ne. Nebo že to, co jsem si zkusila, už nikdy víc nemusím - ale zas bez toho, že bych to zkusila, bych to o sobě nikdy nevěděla.
Ale hlavně jsem nabývala jedno velké vlastní "moudro", že se nikdy žádnému chlapovi nedá stoprocentně věřit.

A potom mi vstoupil do cesty on. Jeden z vás, který taky dlouho neměl odvahu mě oslovit..
A já jsem od první minuty prožívala něco, o čem jsem vždycky jenom snila. A i když jsme to ani jeden neměl v plánu, totálně mi zpřeházel tyhle moje těžce nasbírané negativní hodnoty.
S ním i obyčejná cesta byla krásná - už jenom proto, že se nestyděl mě mezi lidma držet za ruku.. Věnoval mi svůj čas, dával mi mnohem víc, než jsem si kdy dokázala představit, že mi bude někdo schopen citově a pocitově dát.
Ne hmotně, ale tím, jaký je.
Jeho smysl pro humor, jeho doteky.. to, jaký byl.. jaký byl on sám. Nebylo vůbec důležité, jak a co dělá v posteli. Ale jak se mi třeba díval do očí, když říkal - "Nemůžu ti dát víc, než sebe.. Ale jednou tě vezmu na nejkrásnější místo na světě. Místo, kde jsem vyrůstal. Určitě by se ti tam líbilo."
A já mu to věřila. Na sto procent.
A když mě objal, měla jsem pocit, že mě ochrání před zlem celého světa. Byla jsem šťastná. Doslova jsem si sáhla na štěstí...

Nádhernej pocit.. Dokud je..
A nejhlubší propast, když pak není..
Všechno mi ho připomínalo. A nebyl den, abych si na něj nevzpomněla.
Ať už to byl v obchodě stojan s lízátkama, ze kterých mi přinesl udělanou kytičku.. Nebo pralinky, které přinesl místo višní v čokoládě, protože o nich četl u mě v jednom blogu. Vypínala jsem rádio, když zpívala jeho oblíbená zpěvačka, protože mě to vždycky bodlo jako nůž..
Nechci psát o tom, co se stalo - a ani to není pro dnešní blog podstatné..
Jenom chci říct, jak prázdná mi dnes přijde věta od jiného muže, který se mi neustále snaží vrátit do postele - "Můžu přijet? Jen si vzpomeň, jak jsi lítala v orgáčích ty moje děvko nadržená..."
A jak naopak nikdy nevymažu z paměti větu - "Ty mně taky chybíš...ani nevíš jak moc... A nejen to, i to, jaká jsi hubajzna hubatá..:) Ale i tvůj smích.. tvé vrásky kolem očí.. tvé slzy.. tvůj pokrčený noc a šibalské oči... tvoje všechno..
Je nádherný sáhnout si na štěstí...
Ale i ta nejhlubší nejčernější propast, když pak není...
-

Tak.. to je vše, co jsem dnes chtěla napsat.
Chtěla bych tou zpovědí dodat odvahu vám, co nás jenom čtete a máte strach někoho z nás "známých" oslovit.
Nebojte se.
Nebojte se toho, že na něco, nebo na někoho nemáte.. Nebo že vás od nás dělí velká dálka.
Můžete nám některým dát mnohem víc, než ti, kdo si myslí, jací jsou to extra borci v posteli.
A nebojte se jít si s námi sem, aspoň do těch komentářů někdy zaplavat.. :)
Je sice pravda, že čas od času pár jedovatých kapek dokáže otrávit celý rybník - ale třeba zrovna ta vaše přítomnost a názory někoho potěší, obzvlášť, když budou k věci a slušně napsané.

- A třeba budete jednou ta neoblíbenější rybička v našem akváriu. :) Kdo ví...

Krásnej den vám přeju. A děkuju... :)

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Pořadí komentářů: Podle jazyka Podle data
-kapka-
Mluvíš mi z duše a dnes obvzlášte
@nepatrna - S tím srovnáním máš pravdu.
Ale .... přesto - nebo možná i proto mě to tady tolik let baví, že je to jako kaleidoskop.
Jak už jednou kdysi krásně vystihla RadedR - "Záleží na tom, kdo s ním v tu chvíli otočí." A to je přesný. :)

@Jastaletrsam - Děkuju. :) Já v sobě ty dvě otázky pořád nemám vyřešené, ale “Nelituji ničeho, co jsem udělal a lituji všeho, co jsem neudělal " - je asi přece jen blíž k tomu, k čemu mě to táhne..
Vlastně už jsem vykročila a teď se jen zase trochu bojím, aby to neskončilo dalším mrtvým broukem do sbírky, protože vitrínku už mám plnou a dalšího bych tam už nenacpala. :)))
Díky moc. *21*

@Schimi - Ráda tě vidím. *286* Ahoooj. :))
@RatedR - Díky, nenechám. :) Zatím jsem pořád ještě trochu ta závojnatka, které jakž takž ještě ploutvičky dorůstaj, ale někdy je toho dost i na mě. To se přiznávám na rovinu.
Je škoda, že se na sebe lidi nemůžou občas podívat očima někoho druhého. Myslím, že by to nebylo na škodu.
Někdo by ztratil svoje mindráky, jiný by si zas třeba řekl - "bože, vždyť já se chovám jak naprostej kretén" - a z toho rybníčku by se čas od času nestávala žumpa, do které se nechce nikomu smočit ani palec, natož laškovat s pindíkama a netopýrama, jak se na erotických stránkách má. :))

@markitanka115, @nenefitka - Děkuju, zlatíčka moje. :) *174*


@NekorektniPyca - Mi povidej. Někdy si říkám, jak může vědět tolik věcí, kterýma porypuje, když má čerstvě založený profil a od prvního dne je v opozici. :))
Asi vííítr z potrubí, co neví, to nepoví..*197* :))

(upraveno)
@veselykluk83 - Ty jsi zaujal i "jen" těmi komenty, i tohle se počítá. :) Díky. :)

@sligoman - Tebe si ani jinak, než volného, nezávislého delfína v Atlantiku představit neumím. *1*

@semtamsuk - O tom sebevědomí bych to líp nenapsala. Plně souhlasím. :))

@bjeG, @Kutil1 - Děkuju. :)

(upraveno)
@veselykluk83 - však taky nemusíš vyprdelit úplně všechno, že *140* já vždy do éteru pustil, co vypustit jsem chtěl a nikdy nic nevzal zpět, páč jsem věděl přesně, co sdělit někomu chci, nic víc nic míň, všeho tak akorát *4*
Tvoje blogy nestarnú. Je to nadčasové, a kedykoľvek to zverejníš, aktuálne.
Je krásne, ak niekto pozoruje aj iných, nielen seba.
Chodím len sem na blogy, tak som vďačná za pekné, múdre, človečie. Autentické.
Jako vždycky. Kapka=Teplé lidské slovo, ikdyž někdy smutné... 👅. Zajímavý příměr s tím akvárkem 👍. Tak to já jsem ve vzácných chvílích volna asi akvarista. Koukám, koukám, sem tam některou rybku pohladím (po egu) nebo jinou pošprtnu (v komentu), aby věděla, že není opuštěná. A čistit akvárko by mne fakt nenapadlo, mlčením na výkřiky do tmy se vyčistí samo.
A jak pravil M.Kopecký: “Nelituji ničeho, co jsem udělal a lituji všeho, co jsem neudělal ".
Je to tak. Buď piš a citově se neangažuj, nebo jo, ale nepiš. Blogy jsou past. Je to jiný, zná-li tě člověk osobně a jen si podle nich doplní, a nebo jestli si podle toho vytváří tvojí osobnost. Tím, jak píšu na dvou místech, to vidím. Na jednom znám 99,9% lidí osobně, na druhým neznám skoro nikoho a je to fakt znát. Jak na komentářích, tak na následující komunikaci. Tady je to pak jak procházka po minovým poli. Úplně samostatně stojí to, když vyprávím někomu osobně, nepromyšleně a podstatně míň poeticky.
Je fakt užitečný tohle srovnání mít.
Vždycky jsem zbožňovala blogy, z kterých čiší lidskost, přímost, pokora. A pak poznání v tváří tvář.., že si dle blogu někoho v mysli vykreslis dle toho co píše a pak ho poznas osobně a on je přesně takový..a Ty kapičko jsi právě taková blogova královna, možná i celebrita, to je fuk, jak to kdo vidí, ale jsi prostě svá se srdcem na dlani *15* a tohle už se tu prostě nenosí, o to víc si takových blogu vážím *174*
mě se taky stalo, že mě oslovily nicky, který jsem viděla prvně a o blogu měly vědomosti jako by tu s námi byly věčnost, nebo to byly fejky nepřítele *3*