Kaštany

Vyklízela jsem si dneska kabelku.
Teda kabelu, abych byla přesnější. Cosi takovýho, co už svým názvem evokuje něco malýho, ke mně nepatří. Velká holka, velká kabela. Neasi.
Vyndala jsem nejdřív všechny takový ty větší nebo rozbitný věci jako peněženku, manikúru, krém na ruce, zrcátko a podobně, pak jsem si udělala místo na stole a kabelu na něj obrátila naruby. Děsnej randál z toho byl. Kočka, co ležela na opěradle gauče a do tý doby v klidu spala, se vyděsila k smrti, zabrala drápama, roztrhla potah a pak odpadla do kytek. Mám teď díky tomu na hodinu práce. Z kabely se mimo jiný vysypaly kameny, který sbírám kudy chodím, klíčky od plechovek, co pro mě kudy chodí sbírají kamarádi, milion pinetek do vlasů a blíže neurčený množství kaštanů, letošních i loňských. Rozběhly se přes okraj stolu kamsi a utekly úplně do pryč pod gauč, hádám, že je všechny najdu až někdy za rok. Ty letošní jsem posbírala na svatbě kolegyně, když jsme v rouškách čekali před obřadní síní, až na nás přijde řada. Ty loňský jsem soustředěně vyhrabávala špičkou boty u hřbitovní zdi a pak je házela do tašky jeden po druhým, zatímco u dveří pohřební síně se s pláčem loučila s babičkou nějaká moje teta Bohdanka z Vysočiny, kterou jsem viděla poprvý v životě a znova jí pravděpodobně uvidím zase až na pohřbu babičky.
To tenkrát umřel děda. Ten mladší, co nebyl na ženský, abychom si rozuměli.
Tu noc, co umřel, jsem se probrala v posteli, kde jsem předtím dělala věci, který se vůbec nějak neslučovaly se zprávou o úmrtí rodinnýho příslušníka. Bylo to to jediný, na co jsem v tu chvíli dokázala myslet. Ve tři ráno asi minutu předtím, než mi přišla zpráva od Mámy. Tak jsem chvíli seděla na kraji postele, držela se za břicho a poslouchala zvuky ložnice, ve který spolu dočasně koexistujou dva cizí lidi, pak jsem si došla na záchod, osprchovala jsem se a odepsala strohý:
"Díky za info, zavolám ráno."
Jak už to tak bejvá, takový zprávy vždycky chodí v dobu, kdy se to vůbec nehodí. Jakkoliv jsou už dlouho očekávaný.
"Děje se něco? Proč nespíš?"
"V pohodě, dostala jsem krámy a umřel mi děda. Spi."
Ani menzes nikdy nechodí vhod.
Ráno jsem udělala návštěvě vajíčka, společensky vypila čaj a když jsem za ní zavřela dveře, vyndala jsem dědovo fotku z obálky, kde jsem měla další hromady fotografickejch relikvií, co jsem v průběhu života nasbírala a strčila ji za rám svatební fotky prarodičů, pod kterou pálím svíčky pravidelně už čtvrtej rok.
Na pohřeb jsem jela příšerně nevyspalá, ale paradoxně v mimořádně dobrý náladě. Vlakem. Měla jsem vejlet. Na Vršovickým nádraží jsem si dala cigáro a koupila si pravý kafe Togo a bagetu. Ve vlaku jsem si četla a bylo to fajn. Přímo před pohřbem už to tak fajn nebylo, ale furt jsem si aspoň na oko udržovala dobrou náladu. Odehrávalo se to celý v nějaký divný obřadní pohřební síni. Jediný slovo, který mě k ní napadalo, bylo funkcionalistická, ale nejspíš to vůbec nebylo to správný slovo. Byly tam nevkusný židle a nevkusnej koberec a bylo to tam cizí. Vypadalo to tam trochu jako někde, kam nechcete, aby vás v nějaký vaší noční můře zavřeli. Vepředu byl bílej mramorovej katafalk, na tom katafalku rakev ze světlýho dřeva, kolem rakve ošklivý věnce a nad rakví obrazovka od počítače, na který stálo nějakým divným fontem dědovo jméno a datum narození. Obrazovka. Mrtvej člověk není text na obrazovce napsanej divným fontem, mrtvej člověk si zaslouží kurvadoprdele fotku, nebo aspoň tabuli a křídu. Bylo to první, co mě napadlo.
No a seděla jsem tam potom a viděla jsem tyhle věci. Z těch hnusnejch věnců v průběhu celýho obřadu pomalu opadávaly okvětní lístky chryzantém. Zrovna těch bílejch, takže to byl dost vidět. Evidentně to ale nikoho jinýho nevzrušovalo. Táta seděl přede mnou a ze švu v obleku mu civěla nit. Dlouhá nit. Nutkání vytáhnout z tašky manikúru a z manikúry nůžtičky a ustřihnout jí bylo tentokrát fakt silný. Obrazovka s tím jménem se úplně jemně chvěla. Asi už to byla stará obrazovka. Babičce se třásly vlasy. Mluvil tam profesionální pán, kterej nám vyjádřil upřímnou soustrast, přirovnal velmi originálně běh života k toku řeky a na konci proslovu se nám uklonil. V těch písničkách pak se zpívalo cosi o tom, jak chce někdo umřít na břehu Sázavy a tak, a ke konci hráli Tam u nebeských bran a pak tu strašně brutální od Špinarky, která sejme úplně každýho a za každejch okolností. Mě teda nesejmula, protože teta z první řady chvíli předtím vytáhla z tašky foťák a vzlykající si celej ten výjev před sebou vyfotila, a protože mi došlo, že ty věnce a obřadní síň vybírala ona, takže se vlastně není čemu divit, a že v tý rakvi je už skoro tejden mraženej můj mrtvej děda, kterej teď pomalu ale jistě rozmrzá. A bylo po truchlení. Do tý doby jsem se snažila nebrečet tak hrdinně, že jsem si zablokovala bederní páteř. Venku jsem se pak snažila bejt společenská tak urputně, že se mi zablokovala i páteř krční. Když jsme odjížděli od tý smuteční síně, já s taškou nacpanou kaštanama, podívala jsem se z okýnka a viděla toho pohřebního pána v šusťákovce a teplákách, jak vykukuje zpoza rohu, jestli už jsme konečně pryč, aby za náma mohl zavřít bránu. Pán viděl, že ho vidím, a styděl se. Tak jsem se na něj usmála a zamávala jsem mu, jakože úplně v pohodě, že si na nic hrát nemusíme.
Bylo to divný. Dědu jsem v ten den viděla naposledy asi dva měsíce zpátky. Vlastně už mě ani nepoznával. Už před pěti lety, když jsme tam přišli na návštěvu i s Mužem, mě chytil za ruku a optal se mě zcela vážně:
"Paní, vy jste gravidní?".
To slovo už nikdy nezapomenu nepoužít.
O nějakou dobu pozdějc jsem se náhodou nachomejtla k tomu, jak babička doplňovala dědovi lékovku. Děda bral tehdy šestatřicet prášků denně. Neviděl, neslyšel, měl po několika mrtvicích a dvou infarktech, půl dne prochodil po bytě a půl dne prospal. Kdyby umřel o deset let dřív na první infarkt, bylo by nejen jemu líp. Neležel by, navzdory tomu, že se pro něj všichni snažili udělat to nejlepší, ke konci života v nemocnici nahatej v posteli, v jednom kuse odkopanej a bezprizorní. Mimo jiný. Jenže děda byl, ať byl jinak jakejkoliv, vždycky velkej bojovník.
A tolik k prodlužování života a k procesu umírání a rozloučení běžnýmu v roce 2019 v Český republice.
Možná ale, že to bylo všechno zcela v pořádku a já prostě akorát nejsem normální.
Položila jsem nějaký ty kaštany pod fotky a zapálila zase svíčku a pak jsem se snažila vzpomínat aspoň na to, jak nás děda jako děti učil plavat, protože každý správný dítě od řeky musí umět plavat, a snažila jsem se při tom vzpomínání ignorovat fakt, že nás pomocí tý svý metody 'pásek kolem bříška' dost často tak trochu topil.
Dneska se mi zdál nepříjemně dlouhej sen o tom, jak si postupně stříhám vlasy. Koukla jsem se do snáře:
"Jestliže se vám ve snu zdá o tom, že jste se nechali ostříhat, znamená to, že se cítíte velmi osamělí. Je vám smutno a potřebujete někoho blízkého, abyste se o něj mohli opřít."
No potěš koště.
Muž před dvěma hodinama přijel z pánský jízdy, z igelitky na prádlo vysypal toxickej odpad, oznámil mi, že mu teď nějakou dobu nemám kupovat pivo, dal mi pusu, objal mě, popřál mi k narozeninám a pak se podíval na Tašku, co je už nějakej ten den připravená v chodbě na stole:
"Tohle je to tvoje evakuační zavazadlo?"
Znalecky si jí prohlídnul ze všech stran, potěžkal ji a se smíchem se zeptal:
"Vrátíš se ještě zpátky?"
Že on tak vždycky přesně udeří hřebíček na hlavičku.
Zejtra jdu k zubaři. Jsem zvědavá, jestli se bude Muž furt tak smát, až mě bude kurtovat do auta a pak mě tam potáhne na špagátku za sebou plačící, protože já a zubař, to je moc smutnej příběh.

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Pořadí komentářů: Podle jazyka Podle data
Ze mě si všichni dělaj srandu, že v kabelce tahám snad cihly, minimálně zlatý, ale pak jsem jim dobrá, když potřebujou šitíčko, nebo si ke mně hodit klíče, mobil.

Na pohřby nechodím, těm mrtvým je to ukradený a já úctu a lásku k zesnulému opravdu nepotřebuji dokazovat na něčem, co má od obřadu tak daleko jako já od modelky.

No, zubařů jsem se bála tolik, že jsem to nechala dojít až do hodně velkýho průseru, pak naštěstí jsem našla zlatíčka nejzlatější, kteří mě sice za velký prachy, ale zbavili strachu a postupně i těch průserů v mě držce
@DevilFox Vidíš to, a já ani nevím, že to čteš. :-)
@Tva_nocni_mura Byla to zkouška mý vůle, ale tak přece jenom mu zrovna umřel táta, tak jsem se toho zdržela.
Holka ani nevíš jak tě ráda čtu, neuvěřitelný jak se tvoje blogy, vždycky hodí k mojí aktuální náladě.*4*
To já bych nevydržela. Tu nit bych mu rozhodně vytrhla. *24*
@Ropucha Já zas mám multifunkční kleště, šroubovák a kudlu. Mimo jiný teda. :-)))
@nenefitka Já mám tašku jednu a jsem v tom docela zodpovědná, obsah mám roztříděnej do taštiček a tak, a pak k tomu mám další takovýhle věci, co tahám třeba rok a pořád je tam vracím. Ale teď mi to v tý poslednědobý situaci nějak uteklo a fakt už to chtělo refresh.
Ale vidím tě, jak se ploužíš z vycházky domů. :-)))))
@AllWhatYouuNeed Na mý planetě jedině s injekcí, ježiši, to bych tam nešla vůbec. :-))) S několika. Proto mě přeobjednal, aby na mě měl víc času. Když to říkal, pohladil mě u toho. Miluju ho.
Výborně napsané!
Vždycky detaily škrtám s tím, že zdržují od příběhu, ale u tebe právě ony dodávají výjimečnost.
Taky v obří kabel(c)e tahám kdeco. Naštěstí střídám černou s okrovou, tak vždy část vytřídím. Kromě šutrů jsem ujetá na odkopky a řízky rostlin, takže nosím i malou motyčku a nůž. 😁
Zubaře mám rád od doby, co si vždy nechám dát injekci proti bolesti...