Tulipány

Tak jsem se konečně dostala k tomu, abych si v klidu okoukla toho svýho hnědookýho svatebčana, co jsem do něj v srpnu tak nečekaně zblbla a o kterým se mi pár tejdnů pravidelně snívalo. Už ale jak jsem tam jela, cejtila jsem, že je něco divně, protože se nekonala žádná nervozita, ani motýli v břiše, ani vyvolávání vzpomínek, při kterejch se člověku tak v očekávání zhoupne žaludek. Přece jsem nic nezatracovala. Až když jsem u něj stála na dosah přes barovej pult a koukala, jak se mu od rukou valí pára z právě našlehanýho mlíka, věděla jsem, že je po zblbnutí. Hnědý oči měl furt pěkný a bavilo mě do nich koukat a ta přidrzlost a klackovitost, co se mi na něm tak zalíbila, ta mu taky zůstala. Ale možná mu chybělo to modrý sako a bílá košile a cizí dítě a nebo kouzlo okamžiku dešťovejch kapek prosvícenejch žlutým světlem a štěstí, kterým jsme byli ten den všichni prosáknutý stejně jako vodou. Možná jsem taky tentokrát neměla hezký oči já a nebo už vycházím z formy a z normy. Nevím. Vím akorát, že se nic nedělo. Konverzace plynula hladce a bez křečí. Hodně jsme se nasmáli a udělal mi dvakrát flat white.
Bylo to fajn, víc nic.
Škoda? Těžko říct.
Po třech hodinách povídání, během kterýho jsme na sebe se Svědkem napráskali trapný historky ze života, se za ním zavřely dveře kavárny, zmizel ve tmě a zůstali jsme tam sami. Zhasli jsme si, aby na nás nebylo dovnitř vidět, vybrali si každej svůj gauč a pokračovali tam, kde jsme v jeho srpnovou předsvatební noc skončili.
Když nad tím tak přemejšlím, tahle kontinuita je asi to, co dělá naše kamarádství tak dobrým. Nemusíme se vidět věčnost, ale ještě nikdy se nestalo, že bychom nenavázali.
Já mu vyprávěla o důvodu mýho evakuačního zavazadla a on věděl naprosto přesně, o čem mluvím. On si mi zase na oplátku postěžoval, že od tý doby, kdy koupil další pozemek s ruinou chaty, kterou chce zbourat a postavit místo ní dům, kde bude žít se svojí ženou a dětma, na nic z toho ještě ani pořádně nešáhnul a že ho to štve.
"Když já to všechno dělám tak jenom napůl, protože mám tendenci ty věci dělat jen tak jako zlehka, aby když udělám chybu, aby to šlo vrátit zpátky. Jsem schopnej hledat tejden prkýnko, který bude přesně akorát, abych nemusel jiný rozříznout a poškodit, přitom je to iracionální, že jo, za pár babek koupíš v Hornbachu další, ani ten pitomej hřebík skoro nezatluču, že bych zničil zeď."
Pozorovala jsem jeho nohy v pantoflích, jak trčely přes okraj gauče proti oranžovýmu světlu pouliční lampy, jak s nima pohupoval a hejbal prstama, a v hlavě mi to šrotovalo. To byly panečku věci, co říkal. A člověk si často myslí, že toho druhýho zná jak svý boty. A na co přitom po letech ještě nepřijde. Vybavila jsem si, jak to vypadalo v mým prvním bytě a kolikrát se mi ze stropu i s hřebíkem vysypal rákos na hlavu a taky to, že u nás nejsou momentálně zdi plný železa jenom proto, že se mi nechce vrtat do panelu a Muže s tím neotravuju, a že já teda hřebíky můžu-li mlátím do zdí hlava nehlava celej život a moc starostí si s tím nedělám, pokavaď to pořád zůstává estetický a netrefuju se zrovna někam do elektriky nebo tak. Taky jsem to řekla nahlas, načež on mi upřímně odpověděl, že mi závidí a že by se mu hodilo to umět taky. A pak jsme se od hřebíků dostali k důležitým životním rozhodnutím počínaje změnou práce, přes koupi toho pozemku a svatbu a já mu řekla:
"No a ty nevidíš v tom svým rozhodování tu paralelu? Ty nechceš zatloukat hřebíky, aby sis to kolem sebe neponičil, protože dokud se nic nezmění, zůstane to furt stejný a jistý a bezpečný a furt je cesta zpátky."
Viděla jsem, jak naráz přestal hejbat palcema, shodil nohy dolů, sednul si a řekl:
"No jo, nekecáš."
A od tý doby si zpátky nelehnul.
Taky jsme se dostali k otázce zakládání rodiny. V tomhle směru se úplně rozcházíme a je pro nás dost těžký si vzájemně porozumět. Protože on hledal většinu života matku svejch dětí, kdežto já nehledala ani partnera pro život. Nakonec, zdá se, já mám potenciálního otce svejch dětí a on partnerku pro život, ale nějak se nám to, do psí prdele, prohodilo.
Tak jsem mu popisovala, jak to teď stran potomků u nás vypadá a o svým dávným snu stát se pěstounkou, na kterej jsem vlastně nějak pozapomněla. O tom, jak to mám s miminama a jak přemejšlím, že bych se teda už měla asi pomalu rozhodnout, a on chodil kavárnou sem a tam, chvíli seděl na tomhle gauči, chvíli na tomhle, chvíli na opěradle a v jednu chvíli si sednul na jeden roh, dva metry ode mě, tak vážně a profesionálně. Připomněla jsem si zas po delší době, že měl bejt psychoterapeut a že mě to na něj vždycky mrzelo, že to nedotáhnul, protože jestli se tomu někdo věnovat má, je to zrovna on. Taky jsem mu to v tu chvíli znovu řekla a smála jsem se, že vidím, že mi právě teď jde dělat terapii. On to přešel jako už tolikrát a položil mi zásadní, jednoduchou otázku:
"A strach je to, co cejtíš, když o tom mluvíš?"
A návodnou mimochodem, což by tak úplně neměl, ale já mu to hned odpustila, poněvadž vím, že lehký to se mnou není. A odpověděla jsem mu na to popravdě, že necejtím vůbec nic. Ani touhu, ani strach, maximálně občas tak výčitky svědomí vůči svýmu okolí a že veškerý mý myšlenky kolem toho jsou čistě rozumový povahy.
"Víš ty vole, ale kdybych tak aspoň věděla, jestli skutečně nemám bejt máma, a nebo jestli je to jenom nějakej blok, to bych fakt nerada zjistila třeba za deset let."
"Já teda vidím jasnej strach. Zatluč ten hřebík," vrátil mi to po chvilce ticha, který nastalo po tomhle mým, jak jinak zcela racionálním, prohlášení.
Co jsem taky čekala, že jo.
"Kromě toho v tom můžeme bejt spolu, Magda včera říkala, že tohle budou možná naše poslední Vánoce o samotě."
"Jakože budu s tvojí o dvanáct let mladší ženou tahat po parku kočár s našema prvníma potomkama, to si děláš prdel, ne?"
"Jakože my dva. Budeme se tady v kavárně spolu scházet s kočárama a při tom pracovat."
"Tomu přece sám nevěříš."
"Nevěřím, no, my tu nemáme rádi kočáry."
Tuhle gaučovou terapii provozujeme dobře už třináct, čtrnáct let, ani pořádně nevím. Dalo by se to někde přesně dohledat.

Víte, že jsou na světě lidi, co vědí, jak voní tulipány?
Já to neumím. Poznám tulipán, když ho cejtím, ale nemůžu si vybavit vůni čeho chci kdykoliv chci. Přitom vůně je pro mě nejsilnějším vyvolávačem vzpomínek a pocitů vůbec.
Taky mám ráda tulipány. Jsou to vždycky první kytky, který si na jaře koupím. Doma je pak vybaluju a ve dřezu jeden po druhým zkracuju zešikma nožem a rovnám vedle sebe do džbánu po Dědovi a líbí se mi ten zvuk, když se o sebe jejich stonky třou a tak jako vržou, a vždycky dám všechny prsty do špetky a protáhnu v nich květ od stonku ke špičce. Na jaře bejvá ještě zima a tak jsou i ty květy po vybalení z papíru studený. Když jsem ještě dělala v dílně, vozili nám tam každej tejden kytky druhý jakosti z největšího pražskýho květinářství a tak jsme měli doma tři roky plnej byt váz s kytkama, to bylo moc krásný. Kytky všude. Tulipány tam byly na jaře vždycky.
Děda je míval na zahradě. Ale nebyly to žádný podtržený přichcíplotiny z Holandska. Měly květy jako dvě spojený dlaně, okvětní lístky pevný a tvrdý tak, že neopadaly ani ve váze. Vevnitř v květu byla uprostřed černá sametová skvrna poprášená pylem a světlej lepkavej pestík, na kterej lítali čmeláci. Ty tulipány byly hlavně červený a žlutý a oranžový a vyčnívaly z písčitý půdy vysoko nad plůtek natřenej bílou barvou.
Když jsem byla naposledy u Dědy na baráku, chtěla jsem Mámě ještě jednou přivézt šeřík odtamtud, kterej rostl přes plot do ulice a kterej milovala od dětství, ale šeřík ještě nerozkvetl, tak jsem se vlámala odzadu od pole s koňma na zahradu a tam byl uprostřed původní zarostlý neudržovaný květinový zahrádky mezi pivoňkama a travou s maličkejma kláskama jeden jedinej obří červenej tulipán, kterej strašně silně voněl. A já jsem tam stála, koukala kolem sebe, třešně kvetly, mouchy bzučely jako v Polabí, sluníčko svítilo, vzduch voněl jako o prázdninách, ale všechno bylo prázdný. Děda tam chyběl. A pozemek už nebyl náš, byl prodanej nějaký developerský firmě a rozparcelovanej. A barák čekal na demolici. A já jsem strašně brečela, protože nic smutnějšího jsem snad nikdy neviděla. Můj Muž jen stál vedle mě a mlčel, protože pláč se do tý nesmírný nádhery a vůně vůbec nehodil a protože on vazby k tomu místu neměl a protože věděl, že v takovejch chvílích se na mě nesahá. Pak jsem utrhla Mámě ten tulipán, vzala Muže, kterej ničemu nerozuměl, za ruku a došli jsme zase podél hřbitovní zdi, za kterou ležel Děda, k autu.
A od tý doby jsem tam nebyla. Možná bych se tam měla vrátit a nějak to v sobě uzavřít.
Někdy mi přijde, že ta zahrada a ten barák a Děda a všechno to okolo něho, že je to moje čistá zeď bez hřebíků a rozkvetlá louka bez kosy a ta sametová klidná plocha, co je nahoře nad mrakama. A že možná proto se nemůžu nikam dál pohnout, protože Děda už na mý svatbě nebyl a mý děti nikdy neuvidí. Nemůžu přijít na to, proč je pro mě tahle záležitost tak bolestná, nejde mi porovnat si v hlavě, co pro mě vlastně představoval tak důležitýho, že mi to teď tak chybí, ale řekla bych, že bych na to měla už pomalu přijít. Možná je to celý symbol nějaký predikce rodinnejch vztahů a konstelací, který se mi nedaří rozrušit. A nebo já nevím.
Možná taky kvůli těm tulipánům mi byl ten hnědookej drzoun včera ukradenej. Protože když někdo ví, jak voní tulipány, není to málo.

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Pořadí komentářů: Podle jazyka Podle data
No a já jsem zase slysel6,že tyto tulipany byly ukradené a prehnojene z jinne zahrady.. a že majitel te zahrady nepodal trestní oznámení, nýbrž jen se podíval kdo přesně si jeho tulipany rozebral....

Příště už tam bude mít ostrahu, a vaši hnojicku... né že by ji miloval ale válku radši nerozpoutal...
@Vampirecorn Je to tak, nevydrží. Ale jen ty kupovaný, ty Dědovo byly i ve váze krásný. Jen jednoho dne prostě opadly.
To ostatní mě moc těší.
Tulipány mám nejradši, ale nerada je dostávám, páč doma mi nevydrží nic. Kéž by rostly celoročně venku a já na ně mohla koukat.

Moc se mi líbí jak píšeš, pokaždé v tom více či méně najdu kousek sebe. A jak popisuješ věci, tak si úplně přesně vybavím tu "svou" zahradu s tím "svým" sluníčkem a třešněmi a hmyzem a vůni a zvukama.

Můj děda byl takovej ten super děda, jako chlapa bych ho nechtěla, ale jako děda byl bezkonkurenční, děda, co budil přirozený respekt a úctu, zároveň by pro svou rodinu udělal první poslední. Jsem po něm cholerik, dal mi jméno. A hrozně mě chybí.
@Anybody154 Řetězí se to. Já spoustu vzpomínek z různejch důvodů vytesňuju, i tuhle tulipánovou. Taky mi je někdo vyvolal a taky jsem vděčná. :-)
ty si mi s tymi tulipanmi pripomenula detstvo, ked st.mama a mama kazdy rok do prednej okrasnej zahradky davali spustu tulipanov...ako maly som ich tam rozkvitnute studoval, pozoroval ako na ne sada hmyz, kochal som sa ich krasnou jednoduchostou...farbami, vonou...krasne spomienky vyvolavaju dalsie suvisiace s tym obdobim....diky moc *24*
@RatedR Nejsem si jistá, jestli už nepřebujel. :-)))
Miluju tulipany. *250* jinak strachu se neni treba bat nebo se za nej nejak stydet, je to instinkt, ktery se u nas vyvinul, aby nas chranil a pokud neni nesmyslny a prebujely (jako napriklad muj strach z pavouku ;-)), dava smysl se nad tim, proc se neceho bojime, zamyslet...
@sligoman No jo, je to asi plný paralel.