chjo...

Jak se nám ten hnusný rok chýlí ke konci, jsem čím dál víc na rozpacích a trochu zmatená.
On totiž ten rok byl celý posratý, na všech frontách, neumím si vybavit nic tak pozitivního, co by ze mne vyrazilo to pověstné ''Wau!'', není to tak, že by nebylo vůbec nic, ale to co bylo trochu Wau! bylo vždy doplněno, nebo zastíněno obrovským ''dopíčikurva!''.

A teď, během posledních pár týdnů se mi zdá, že zažívám něco fantastického.
Přišla ke mně na plný pecky paní Láska. Jsem z toho celá vnitřně rozmašírovaná, vypadá to jako by mi po duši přejel náklaďák. A já zase namísto toho ohromeného Wau!, řvu z plných plic kurvadopíči!

Bráním se to přijmout a bráním se tomu jít vstříc. Bráním se a rvu se s tím jak můžu. Je to úžasný, je to krásný, je to vážně krásný a já se tomu vzpírám.
Proč? Protože když miluji, když se tomu poddám, když se nebudu krotit, začnu slepicovatět.
Vím to a vnímám to na sobě, jak pomalu a nenápadně začínám opeřovat.

Mám z toho fakt hnusný pocit.
Můj chlapec milý vyvolený si totiž tohle - slepici - nezaslouží.
Jsem přesvědčená, že tohle mu udělat nesmím, nesmím! i když by si za to koneckonců mohl sám, protože kdo tohle má dopíčikurva ustát a nepodlehnout?!

Kvok.