Šotek

8.1.2021 20:12 nepatrna

Jak se mně tuhle povedl ten novoroční fail s přidáním sprostejch fotek na FB, spustilo to takovou celou plejádu více či méně bizarních reakcí, rozhovorů, domluv a setkání, ze kterejch nejspíš ještě chvíli budu čerpat. Pravděpodobně taky ale někdy v nedaleký minulosti zaúřadoval i nějakej ten aktualizační šotek, kterej mi nadělal neplechu v nastavení soukromí. Stává se to občas, já o tom vím a pravidelně to kontroluju. Jestli o tom nevíte vy a tyhlecty okruhy na ochranu soukromí používáte, můžete mi poděkovat, možná jsem vám právě pomohla zachránit si pověst.
Ha ha ha.
No a tak se to takhle šikovně sešlo a díky těm fotkám jsem zjistila, kolika lidí se ta aktualizace vlastně doopravdy dotkla.
O la la!
Zaplaťpánbůh, že jsem obecně tak otevřená jak v řeči tak v psaní a že mám tu veřejnou fotominulost. Protože, zdá se, většinu lidí to zas až tak nepřekvapilo, reakce byly upřímný a kromě toho, že si zřejmě ještě příležitostně porůznu vyslechnu pár poznámek, můžu si to celý zapsat do deníčku jako další vtipnou historku. Prdel mi ale dost možná zachránil fakt, že jsem ještě to dopoledne, kdy většina mejch přátel na Novej rok vyspávala, smazala aspoň ty nejsprostější fotky. Rozumějte ty kundí. Ty decentní bez bradavek jsem tam nechala, nějak mi přišlo, že budu působit míň zbaběle, když nezametu stopy všechny. A taky mám spoustu kamarádů duplicitně tady i tam a obecně se s existencí profilu tady moc netajím, když na to přijde řeč. A taky tam těch přátel mám velmi, velmi přiměřeně. A nemám tam matku. A tak vůbec.
Vším tím se utěšuju, doufám, že ne planě.
Potud dobrý.
Je to několik let zpátky, co jsem vedla takovej malej tým o dvanácti lidech. Celý to tam tenkrát pro mě bylo náročný, protože se nás tam sešlo víc přibližně stejnýho věku a zájmů, ale různejch diagnóz v různým stupni závažnosti. Jen já jsem žádnou neměla, což ale vyplývalo z podstaty mý vedoucí pozice. Jako udržet tam profesionální hranice bylo zatraceně těžký a stejně nakonec došlo k tomu, že se z části nás stala víceméně konzistentní parta, ve který jsme se scházeli i mimo práci a dodneška udržujeme kontakt. Časem jsme taky měli společnýho nepřítele ve vedení. Je známej fakt, že taková okolnost utuží i kolektiv za normálních okolností plnej individualit mnohem větších, než jsme byli my. Já jsem to řídila a dělala všechny ty vedoucovský věci. S tím se nedalo nic dělat a bylo to někdy nepříjemný a fakt jsem byla vděčná za to, že mám odjakživa takovej nějakej přirozenej respekt a taky že mi to ti mí kluci moc nestěžovali. Měli mě ostatně pěkně namotanou. Aby taky ne, když jsem si za ty tři roky, co jsme tam spolu takhle koexistovali, snad nikdy nemusela otevírat dveře sama. A taky výjimečně nešlo o sociální služby a nemusela jsem si tak dělat hlavu s nějakým etickým kodexem. To bych to totiž mohla rovnou zabalit.
Zůstal mi z tý doby kamarád. Je o fous starší a deset fousů klidnější než já. Je hodně tmavej, skoro až cikánsky. Má nízko posazenej hlas a tetovaný záda a paže. A tak zelený oči, že jsou někdy až jantarově žlutý, hlavně na sluníčku. Hluboký. Ale ne ty hluboký, ze kterejch se roztečete, ale takový, do kterejch když se podíváte, je někde vevnitř za nima ještě další svět. Jde z něj trochu strach, ale to jenom proto, že ho lidi neslýchávají se smát. Celej dospělej život hledá svůj zen, což je pro něj vzhledem k jeho těžký diagnóze, množství léků, který denně bere a stále ještě nereformovaný český psychiatrický péči, která na něm napáchala nenapravitelný škody, obrovsky těžký. Na všechno je sám a přece funguje. Je pro mě definicí silný vůle a sebedisciplíny, kterou nejen já nikdy mít nebudu. A ZAJÍMÁ MĚ. Jako člověk. Přemejšlet o něm jako o sexuální bytosti jsem si zakázala hned v začátcích, nadělalo by to rozhodně mnohem víc škody než užitku. Ale ty jeho oči a skoro neznatelnej úsměv si pamatuju ještě z pohovoru. Bylo to to jediný, co jsem si z tý první návštěvy odnesla.
Je moc těžký se k němu dostat, do toho světa za jeho očima. Člověk musí nadělat velkou spoustu miniaturních krůčků, aby se někam pohnul. Vztah mezi náma se stal osobnějším až teprve tehdy, kdy jsem ho navštěvovala na psychiatrickým oddělení v době jeho předposlední hospitalizace. Ze začátku jsem za ním jezdila sama, protože k němu víc lidí naráz nepouštěli. Byla jsem za ním vyslaná coby jediná ženská a taky jediná osoba, která v tý době držela psychicky a fyzicky pohromadě. Všichni ostatní měli svejch problémů až nad hlavu. Jak jsme spolu seděli pod dohledem u stolku na uzavřeným oddělení a potom pozdějc postávali při cigárech na balkoně za mříží u komunistickýho popelníku na vysoký noze, jak jsem mu předávala v návštěvní místnosti všechny ty věci, o který si napsal, tam se to teprve zlomilo. Stali se z nás fakt kamarádi. I přes nulovej fyzickej kontakt a taky určitou zvláštní rozpačitost a opatrnost, která mezi náma dodneška panuje.
A právě skrz tuhle rozpačitost jsem mu celý roky důsledně filtrovala nejen příspěvky na FB, ale i mnohý fakta z mýho života. Asi jsem si myslela, že je nějak křehkej či co, že by to nedělalo dobrotu. Možná i proto, že si ho pamatuju z tý psychiatrie.
A právě i jemu před osmi dny šotek ukázal moje fotky. Naštěstí taky jen ty slušný.
A teď mu už kolikátej den na jeho žádost postupně odkrejvám části mýho života, o kterejch neměl ani tušení. Vyžádal si i pár jinejch fotek.
On mě na oplátku pouští zas o kousek víc k sobě. Malej krok pro lidstvo, velkej pro mě. Snad i pro něj.
A naráz je z něj sexuální bytost.
A mně se vám teď děje něco, co se mi už dlouho nedělo.
Já se stydím. Stydím se před ním. Ale příšerně. Každou fotku vybírám až úzkostlivě, aby na ní nebyla ani bradavka.
Já, ty jo. Nepoznávám se.
Vážně mi hodně záleží na jeho názoru, čert ví proč. Asi že vím o tý jeho vnitřní síle a přitom ho vlastně skoro vůbec neznám. Myslím, že nevědomě rejpe do nějakejch mejch slabostí, o kterejch jsem neměla ani tušení a který teprve poznám.
Je to pro mě úplně nezvyklá nová situace, která mě zneklidňuje, ale o který už teď vím, že mě zas o kus posune a utvrdí v tom, že nic se nikdy neděje náhodou. A je pro mě fakt důležitý to neposrat.
Je prostě pořád třeba chroustat a chroustat a zas lepit další nepohodu duše, aby se člověk dostal dál.

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Pořadí komentářů: Podle jazyka Podle data
@zorro99 To vypadá na dobrej rok. :-)))
Tak dneska mám fakt dobrej den. Minulej rok jsem zakončil ztrátou blízkého člověka, pak jsem se ve 130km/h vyboural (žadný úraz) a nakonec podepsal manželce rozvodový papíry......No ale dneska jsem začal číst tvůj blog.....jsem unešenej.....dost dobrej začátek.
Ještě že na FB dávám jen fotky psa a žrádla a občas úmyslně provokativní názory 😄
@Vrhcab Děkuju, nápodobně. :-)
@sukamsukassukame Jak by řekla maminka Káji Maříka: "I takový jsou pády na tom světě." :-)))
...a Šťastnej Novej rok přeji.
Jedna znama mela taky ulozene na FB nekolik umeleckych erotickych aktu... a kdyz odjela na dovolenou, tak se ji zverelnily zminene fotky na FB. Nic nevedela...az podle reakci kolegu po navratu do prace. Problem je, ze dela pro znamou verejnou osobu.
Jo taaakhle!
Myslim, že ne, souložit se bude vždycky, bez ohledů stejně jako s citama. :-)
@nenefitka,Tvoju otazku vidim v teoretickej rovine. Realitou je,ze sa mrda a rozmnozuje,kde je chut a moznosti:-))