Kdo určuje jak se máme cítit?

Docela dobrá otázka. Nechci si stěžovat. Chci jen něco poznamenat. Ano, mám se relativně dobře. Hledám práci. V téhle zku*vené době. Pořád se mě každý ptá, už máš práci? Už jsi něco našla? Ne, ono to trvá třeba 14 dní, než vám na tu odpověď dají nějakou reakci...

Měla bych být v pohodě, ale nejsem. Po třech a půl letech jsem se vykašlala na školu. Protože za stavu jak je teď to prostě nedokážu dokončit. Už jsem byla nešťastná moc dlouho a nehodlám v tom pokračovat. Všechno mě štve, nemůžu jít kam chci, jen tak, nemůžu do sauny, která mi pomáhá s léčbou ekzému, nemůžu jít plavat, aby mě nebolela záda, nemůžu jít jen tak v klidu za dědou s rakovinou, protože se bojí, aby nedostal covid.

Už je to moc dlouho. A přesto, že jsem mladá, vše mám před sebou a nic hrozného se mi neděje, mám právo necítít se v pořádku. Věřím, že vás to co je kolem nás dusí tak jako mě. V březnu to bude rok, kdy nás začali omezovat. A je to pořád jen horší.

Doléhá to na všechny, mladé, staré, maminky na mateřské, pracující... Jen jsem tímhle blogem chtěla říct, že s vámi všemi soucítím, i s těmi, kteří si "naoko" nemají na co stěžovat. Je to těžké pro nás pro všechny. Ať se brzy vrátíme do normálu.

Děkuji, držte se.

*Miss you my friends*