S´saia, Bůh musí věřit v nás

Kdysi existovala pravděpodobnost Božského zásahu. Dnes máme pravděpodobnost lidského zásahu. Rozdíl žádný není. Boha po celou naši historii chápeme špatně a k jeho přiblížení je třeba pochopit sebe sama. Ovšem na začátek položme dogma: Bůh je všemocný a věčný.
Představte si atom, pro jednoduchost nedělitelnou částici, ačkoliv víme, že tomu tak není. Ale pro přiblížení nám stačí, že atom je základní struktura. Sám o sobě však není ničím. Kdyby byly všechny atomy inertní, byla by tu hezká polévka… atomů. Atomy však mají vůli se spojovat do silnějších celků, aby jejich jednoduchá přirozenost posílila o chemickou vazbu. Molekuly rostou a rostou, jsou silnější, ačkoliv často dochází k jejich zničení. Záleží na podmínkách. Jednou jsou slabé, jindy všemocné a odolné. Ale tam se nezastavíme. Slučovat atomy lze anorganickou cestou… nebo se vydají vstříc svému osudu a vsadí na život.
První buňka je téměř dokonalá. Dokáže aktivně spojovat atomy a dávat jim řád a sílu. Jdoucí proti entropii si však uvědomí, že na to sama nestačí. Dřív nebo později zanikne. Ovšem ta vůle být silnější a stálejší není vlastní jen atomu. Buňka má vůli úplně stejnou. Jedna buňka podlehne dvěma, dvě podlehnou třem, tři podlehnou ještě silnějšímu celku, až z jednobuněčných organismů vzniknou mnohobuněční. První tvorové, první lidé.
Člověk je ve své jedinečnosti vrcholným důkazem nekonečné variability. Jsme společenstvím nezměrného množství malých bytostí, které vedle sebe dokážou žít. Každá naše buňka je malým vesmírem a my věříme, že celek je dokonalý a nezměrně mocný.
Ale zde cesta nekončí. Co se stane, až se spojí víc lidí? Co pak budeme? Lidstvem? Co když nás budou miliardy, biliony? Budeme živoucí organismus, v němž jednotlivec je bytostí neomezených možností v rámci své touhy? Samotný člověk dokáže věci, nad kterými zůstává rozum stát. Naše společenství se stane organismem vyššího stupně.
Společně jsem schopní dosáhnout jakéhokoliv cíle. Na kolena sražený člověk, porobený osudem, může znova vstát, když popadne svého druha za ruku a bude cítit, že v něho lidstvo věří. Společně jsme nesmrtelní, všemocní, vševědoucí… no, jednou určitě budeme.
I vaše víra v Boha má slova potvrzuje, víra všech. Na světě existuje tolik rozdílných věr, až z toho přechází zrak. Mají však něco společného. Přece člověka. Středobodem není Bůh, jak si myslíte, že ho chápete, protože ten je víra od víry jiný. Středobodem je člověk. Jsme tím Bohem, kterého hledáme po celé věky.
Věřit v Boha je zbytečné, jsme jím my. Bůh musí věřit v nás… zdá se vám to po mých slovech totéž? A přesto je tam jeden velký rozdíl. Až bude Bůh věřit v nás, pak bude lepším a přívětivějším pro všechny včetně sebe sama.