Strach....

7.2.2021 04:15 -kapka-

Strach...

Říká se, že máme strach z neznámého.
Ale já jsem si včera uvědomila, že mám strach hlavně z toho, co už znám...

A že stejně tak, jako zmařené lásky a rozchody uzavírají zipy v nás - tak že všechny naše duševní jizvy ovlivní všechno další, co přijde potom.
A že my nevědomky, jen díky našemu strachu nevěříme těm ostatním, kteří vlastně ani za nic nemůžou, jen prostě přišli do života jako druzí. Nemůžou za to, z čeho máme strach, ať už ten vědomý, nebo jen podvědomý, ale strach z něčeho, co nás už někdy zranilo a nechceme to prožít znova.

Třeba žena, která měla doma tyrana, nebo alkoholika.
Už nikdy nebude v klidu, až z dalšího partnera potáhne chlast. Když na ni začne řvát a praští do stolu.
Vždycky jí před očima proběhne varovný signál - "Pozor!!" - který jí rozvibruje kontrolku v hlavě a všechno se v ní sevře jako v kleštích, i kdyby byl opilý jen pětkrát do roka.
Než si zvykne, že je to jenom výjimečně a i když jí bude říkat, že by jí nikdy neublížil, mockrát ji z toho ještě zatrne. Protože tohle už zažila.. a už ví, z čeho má strach.

Zrovna tak partner, kterého ten druhý podváděl, nebo mu neustále lhal.
U každého dalšího partnera nám pípnutí sms-ky, zpoždění se, odmlčení, navonění se před odchodem z baráku, nebo jiné oslovení, vyvolá emoce, jaké jsme zažili s tím před ním..
I kdyby to bylo nevinné přeřeknutí.
I kdyby nám ukázal, že píše šéf, nebo že se neozýval proto, že měl hodně práce - stejně tam už vždycky někde  vzadu bude ten varovný nápis "pozor". A bude nám čím dál víc ouzko při každém dalším zpoždění, odmlčení, nebo jen že vám nedá pusu, když po dlouhé době přijede.
I kdyby to byl zlatej chlap... tak nevědomky převzal štafetu po tom předešlém.

Nebo když si nějaká partnerka myslí, že se málo věnujete dětem.
A mnohdy úplně zbytečně, protože třeba zas pro jinou byste byli právě vy ideální táta.
Dost možná, že ona sama si rodičů moc neužila a chce dopřát svým dětem, co sama nikdy neměla a je jedno, jestli se cítila být nemilovaná a sama, nebo měla jen tvrdou výchovu. Ale svým dětem chce dát to nejlepší a  podvědomě má strach, že to sama nedokáže.
Naši rodiče o nás ale určitě taky měli  strach.
A my jsme ho měli zase z toho, abychom nebyli jako oni. :)

Kolikrát jsme si sami říkali, že nechceme být nikdy jak naši rodiče. Já mockrát. :))
A teď, když už tady ani jeden není, často se nachytám, že jsem vlastně úplně jako oni. Jednám stejně, přemýšlím stejně...
A co je horší, nikdy se asi nezměním, protože mám strach.
Strach z toho, že by to bylo ještě horší, protože už jsem to zažila. A mám z toho strach...
Nikdy se nezměním, ve jménu lásky ke svým bližním, i kdyby některé věci zůstaly už jen vzpomínkou.

Strach máme ze spousty věcí a možná si ani neuvědomujeme, jak nevědomky to po těch předtím odnáší ti další..
Bojíme se navázat vztah.
Bojíme se zklamání.
Bojíme se otevřít se víc partnerovi a potřebujeme hodně času, abychom mu stoprocentně věřili.
A pak stačí jen málo - a všechno je zas v čudu.

Strach máme všichni, i vy, kdo se teď ušklíbáte a říkáte si, že přeháním.
A co když nepřeháním? Co když za všechny ty naše nezdary a prohry, které tak rádi svádíme na ostatní, může náš vlastní strach...?
A nebo možná že naopak. Možná, že jste to právě vy, kdo sklízíte ovoce po někom, kdo tu byl  před vámi a ani to nevíte.

Přeji vám hodně krásných chvil - dokud je s kým...

A nebo máte strach? ..... :)

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Pořadí komentářů: Podle jazyka Podle data
Kapičky...po dlouhé době jsem sem zavítala, moc děkuji za možnost přečtení si tvého blogu ,hodně pravdivé vše o čem píšeš, hodně se v tom sama poznávám...Děkuji a přeji co nejvíce příjemných dní *16*
Kapko napsala jsi velkou pravdu. Vždy tvrdím klientovi když se mě ptá proč se něco nedaří, proč není tak výkonný v práci jako dřív, proč není po rozvodu, rozchodu schopen navázat vztah.... atd. Že za to může strach. Strach z nezdaru, strach z nepochopení, strach z ponížení ... vždy strach co nás svazuje, ochromuje, znejisťuje, brzdí. Je ovšem jen na nás jak si připouštím svůj strach a jestli a jak ho chci nebo nechci překonat. Nikdo Vám nedá radu jak z toho ven. Neexistuje universální návod. Jsou jen náznaky a ukázky cest ale je mnoho křižovatek. K cíli nevede jen jedna cesta. Ano strach si v sobě neseme, budujeme, a pěstujeme. Teď se věnuji dětem a hoch se mě zeptal jak má překonat strach z odmítnutí. Já mu řekl, že když dívka odpoví Ne slušně nic se neděje. Když odpoví posmeškem nebo urážkou ať se hoch zamyslí jestli ta dotyčná vůbec stojí za nějaké trápení. Proč mít strach z toho co nestojí za trápení. A když se stane... Skončí život, přestane svítit slunce? Nebo koloběh života a času poběží dál?
Mnohdy je nám smutno a těžko když si vzpomeneme na prožitá zklamání, selhání atd. Pokud však budeme směřovat svou mysl na to že se to stane znovu, ovládne nás strach a jsme opět v pasti.
Souhlasím s Tebou, ale možná trošku jinak než je to myšleno. Strach mám, ale jen sama ze sebe. Že to nějak poseru. Tarzan je diametrálně odlišný od bývalých partnerů, věřit mu je pro mě od začátku absolutně přirozená součást našeho vztahu, ačkoliv mi ten předchozí lhal kdykoliv otevřel pusu. Prostě z něj vyzařuje jeho čistá duše, na vteřinu jsem o něm nezaváhala. Strach mám ze své zranitelnosti, z toho, že ho přestanu bavit a ztratím ho. Díky Bohu mě nepřestává ujišťovat, že mě miluje se vším všudy a za takovýho chlapa budu bojovat do krve *6*
Tak jasně , kolikrát nad tím přemýšlím, a i když si uvědomuji z čeho to konkrétně pramení a že bych zřejmě měl dělat něco proto , abych to změnil , tak většinou to moc nejde a já si vyberu tu jednodušší cestu , nechat to prostě být. Na druhou stranu už jsem se i přemohl , požádal o prominutí a podal vysvětlení s tím, že to určitě pramení z předešlého vztahu. Ale stejně nemám pocit, že by to bylo stejné jako předtím...
Strach mě zabije. Vlastně už napůl nežiju.
@Hovadkocz jak dobře vím o čem mluvíš ...
Ale já to chtěla zlomit. Fakt jsem na tom makala.
Neřekla jsem "ber mě jaká jsem"...
Jen jsem občas potřebovala obejmout... bez důvodu...bez sexuálního kontextu...
Přestala jsem mu věřit.
A on mi řekl, že mi nikdy věřit nezačal :)
Hovadkocz tak nastesti me muj chlap presvedcil ze se ho nemusim bat.Mas pravdu.Me asi pomohlo to ze jsme o tom mluvily.Nic nejde do nekonecna a lidska trpelivost neni bezbreha.
@valkyra43 to je i pochopitelné. Ale když není možná ani diskuze, tak to člověk po nějaké době vzdá.
Strach tu bol, je a vždy bude. Strach je v každom z nás, kto zažil niečo nepríjemné, zlé či ponižujúce a je okolo nás. U mňa je to najmä strach tomu ďalšiemu dôverovať, zveriť sa, oddať sa, keďze predtým som zistila, ako málo, ak nie vôbec, poznám človeka, s ktorým žijem 17 rokov a celé to bolo o klamstve. No ako sa hovorí, každý si zaslúži šancu a nie všetkých treba hádzať do jedného vreca. No to je už na tom človeku, aby dokázal a ukázal, že stojí za to. *4*
Krásně napsané Kapičko. Každý máme svého kostlivce ve skříni a i svůj strach. Děkuji za tento blog *174*
Také se bojím víc známého, než neznámého.