Štěstí je krásná věc...

20.3.2021 10:04 -kapka-

Dneska mi přistál zajímavý vzkaz, že všechny ženský jsou zlatokopky a že pan dotyčný nemá v životě žádné štěstí. Ptám se ho - "A co by pro tebe vlastně bylo štěstí?"
Odpověděl mi - "Mít prachy, pěknou sexy ženskou, baráček, možná někde jachtu a prostě si užívat život..."

Došlo mi, že já asi nebudu zlatokopka.  
Že je mi jedno, kolik má kdo jachet, nebo aut v garáži. Že mi nikdo nikdy nenosil šperky, ani mě nevozil na dovolenou - a přesto si přesně pamatuji chvíle, kdy jsem byla šťastná. Nikdy to ale nebylo díky hmotným věcem. Bylo to o tom, jak mi v tu chvíli bylo, jak mi bylo s tím člověkem samotným...
---

Jednou jsem byla s kamarádkou na jedné takové akci pro handicapované děti. Ona sama měla chlapečka s mozkovou obrnou a tohle byl takový jejich sportovní den, kde se sešly všechny možné dětičky a mohly se tam vyřádit a taky soutěžit a vyhrát malou cenu.  
Jezdila jsem už dříve pomáhat dolů na Moravu, na podobné akce pro děti z dětských domovů. Byl to zápřah od šesti od rána do večera do desíti a bylo to náročné a vyčerpávající čím dál víc. Začínali jsme totiž původně akcí pro pět domovů a loni jich už bylo asi dvanáct. 
Na to všechno nás bylo asi šest, (někdy osm). Na přípravu stolů i pohoštění, na zábavu, na přípravu ovoce na stoly, i zabalení cen, na konečný úklid a všechno to okolo, co taková akce přináší -  a  večer  jsme byli všichni už tak utahaní, že jsme za sebou nohy sotva tahali - ale mě to neskutečně  bavilo.
Ty dětičky byly vždycky tak šťastný, že to za to stálo. A i když už jsme někdy padali na hubu, tak se stačilo jenom na chvíli zastavit a dívat se, jak si to užívají, jak když jdou kolem, chytnou tě kolem krku a pošeptaj ti - "Teto, tady je to krásný...." -  a znovu jsme zatli zuby a jeli dál.  
Časem jsem si uvědomila, že nepomáhám a nedělám radost já jim - ale že je to přesně naopak.  
Bylo mi jedno, že jedu po šesti nočních někam tři sta km. na Moravu a že utahaná jako pes budu pozítří zas ve čtyři ráno vstávat do práce. Tyhle akce mi neskutečně dobíjely baterky a odjížděla jsem z Moravy vždycky zbitá - ale i vnitřně neskutečně nabitá a šťastná. Stejně, jako od nás večer odjížděla ta malá ztracená ptáčata z dětských domovů...
Tahle akce byla podobná. Taky tam hrála hudba, ale děti se těšily hlavně na ty soutěže a i když byl každý nějak postižený, tak všichni byli neskutečně šťastní, že tam jsou a můžou soutěžit. Cenu dostali totiž úplně všichni a nikdo neodešel, aniž by něco nevyhrál.
Všichni štěbetali a byli usměvaví - jen jeden chlapeček se stranil. Bylo mu asi jedenáct a přišlo mi, že má nějaký lehčí Downův syndrom, nebo nějaké slabší mentální postižení. Jeho maminka ho přihlásila na běh, protože prý to má strašně rád a moc se na to těšil, ale možná, že nepočítal s těmi lidmi kolem a trochu se stáhl do sebe.
Bylo zvláštní, jak si tam byli všichni rovni. To se mi strašně líbilo.  
Nikdo se nikomu neposmíval, neodstrkoval ho, natož, aby se nějak povyšovali. Naopak -  když někdo upadl, tak ho ostatní dětičky obklopily a hladily a nebo když někdo brečel, že třeba upadl, tak ho automaticky objímali, nebo mu pomáhali vstát ze země.  
I všichni dospělí byli na pohodu, nikdo nikoho nenabádal, aby někoho vyšťouchal loktama, natož, aby se někomu posmíval, že byl poslední. Jen maminka tohodle chlapečka byla trochu smutná. Naštěstí vedoucí začali svolávat děti, že závod za chvíli začíná.
Malý Honzík se k ní ještě přitulil a pak se odšoural ke startu. My ostatní jsme ji vzali mezi sebe na takovou malou tribunu, která byla hned vedle dráhy a během chvilky zazněl signál "start".
Začalo to dobře. Honzík se rozeběhl spolu s ostatními a očima hledal maminku. - "Běž, běž Honzíku!!" - mává na něj povzbudivě maminka - a tak se Honzík otočil čelem k dráze a běžel dál, jak měl.
Vidíme, jak nejdřív běží úplně poslední, i to, jak po chvíli otáčí pohled k tribuně a hledá mezi ostatními maminku. A maminka tedy znovu mává rukou ve vzduchu a hlasitě na něj volá, aby to nevzdával.
Honzík ji nemůže vidět, ale možná slyší.
Sklání hlavu dolů a přidává na tempu. Už předběhl dva chlapečky a dohání třetího. Jeho proměna nás všechny kolem nadchla a celá naše tribuna mu začíná fandit, jako jeden muž. Honzík pomalu, ale jistě předbíhá další dva.
Už jenom kousek do cíle. Poslední soupeř je před ním. Honzík nabírá na tempu a jede jako ďas. Předbíhá posledního, je první, už jenom pár metrů. Celá tribuna jásá a jedním hlasem voláme - "Hon-zí-ku, do-to-ho..."
Honzík se otáčí směrem, odkud to přichází, celý září, jako sluníčko a je neskutečně šťastný, že mu tam všichni fandíme.
Ale ne....
Zděšeně si uvědomujeme, že tohle jsme asi podělali...
Honzík se těsně před cílem zastavuje, mává nám všem nahoru na tribunu a šťastně se usmívá. Kyne nám s rukama nad hlavou, jako mávají praví vítězové svým fanouškům z bedny,  pusu šťastně roztaženou v úsměvu od ucha k uchu a vůbec netuší, že závod ještě běží. Ramenem si otírá tváře, po kterých mu tečou šťastné slzy a je neskonale šťastný...
Nikdo nechápe, co se v těch pár setinách vteřin vlastně stalo.  
Všichni máváme rukama, aby běžel dál a voláme jeden přes druhého  - "Honzíku, ještě ne, ještě utíkej! Běž!! " -  ale on je tak šťastný ze vší té slávy, kterou nečekal, že mu vůbec nedochází, že ho ten první chlapeček právě předbíhá a že už je skoro v cíli.
Otáčí se na dráhu, pak zase k nám. Neví, co má dělat. Už proběhli skoro všichni, závod je za chvíli u konce. Najednou přibíhá ještě jeden chlapeček, ten poslední, bere ho za ruku, ukazuje mu gestem, aby běžel s ním a takhle ruku v ruce spolu doběhli až do cíle...

Ten den jsem dostala od malých, mentálně postižených dětí lekci, jakou mi nedal nikdo na světě.
Honzík s tím chlapečkem sice doběhli do cíle poslední. Ale pro mě - i pro všechny ostatní maminky byli v tu chvíli pravými vítězi.  
A proč to nepřiznat, ano, brečela jsem dojetím. :)

Takže - je to tak, každý má svoji vlastní představu o štěstí. A já jsem třeba šťastná za to, že jsem tohleto zažila...

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Pořadí komentářů: Podle jazyka Podle data
Safra,úplně jsi mě dojala...Bohužel, já musím souhlasit s @Analcat. Pracoval jsem s postiženými(hodně) dětmi a bylo to vysilující a nervy drásající, zvlášť představa,že rodiče nic neudělali špatně a přesto..... Všem,kdo to dává,patří můj obdiv.
Ale co je štěstí? Klasik pan Marvan to ve filmu vystihl přesně *24*. U mě se štěstí s věkem měnilo. Mít motorku,závodit,krásnou ženu,dům,větší dům,drahý auta,dovolené...Všechno jsem měl,ale bylo to pomíjivé.....Teď po půl století jsem nejšťastnější,že mám nejhodnější,nejmilejší,nejrostomilejší(málem nejmladší*22*) ženu na světě. A stačí mi normální auto a byt.*52*
Kdyby takových lidí nebylo (těch co dávají pocit sounáležitosti s handicapovaným),tak by byl svět hodně bezohledný a smutný.
Nejhorší je,že naše úřady na postižené prdí a spíš jim život komplikují než usnadňují.
Vážím si lidí, kteří pomáhají slabším a handicapovaným i třeba jen s tou zábavou *185* a chápu, že z toho taky chtějí něco mít, pocit potřebnosti, radost
Kazdy vidi stesti v necem jinem. Tohle pro me neni stesti ale samaritanstvi nebo filantropie.
Tak proč myslíš, že dělám to, co dělám? :-)
Já s tím taky zkoušela seknout, protože systém a klacky po nohy, a pak jsem v mezičase třeba jela tramvají, kde seděli dva downi s asistentkou, připomněla jsem si tu opravdovost, když jsem je poslouchala, a cejtila jsem takovej stesk, že jsem okamžitě dala výpověď a šla zas do sociálních služeb.
Jak s tím jednou člověk začne, nemůže s tím nikdy úplně přestat.
"Bez Forreste,bez,utiiiikej..."

Kapka,to neni posmesne,ten film je prave o stasti a smutku,ale aj o laske. Je vtipny. Je vynimocny a nadcasovy.

A taka si aj Ty pre nas,citajucich.

"...zivot je ako bonboniera":-))
Máš srdce na pravém místě, tak to má být. To je mnohem víc než být 2x ročně u moře, nosit Lujvitóna a podobný vylomeniny, který v některých vzbuzují iluzi, že jsou něco víc nebo dokonce šťastní.
Děkuji *6*
A pak že my zdraví lidé jsme normální, možná v tom úprku za bohatstvím a štěstím by jsme se měli zastavit a vzít si příklad z Honzíka a možná ještě víc z toho chlapečka, co ho dovedl do cíle.
Podle sebe soudím tebe...pán měl duši plnou studených peněz ale ženy byly pro něj zlatokopky. Tak nějak to bývá.
@-kapka-

Moc hezké. Je zlá doba, ale v každé době by měli být lidé slušní, hodní a nezávidět si.
Bohužel, jsou to jen sny.

Dík, zahřálo to. *68*
Boby