Dívám se … už se jen dívám …

Stojím si tak opodál a dívám se, beze slov … Třebas na to, jak se dokáže syn s „rodinou“ chovat k vlastní mámě – dokonce i před ostatníma lidma. Jak si od snachy musí nechal líbit i větu, která mi už pár dní zní v uších „Rodina už o Tebe nemá zájem“ … Měla zájem, dokud se dotovalo, dokud se mohla starat …

Stojím jí po boku, vyslechnu, pohladím, když ty starý oči, co tím ztrácí jiskru teď tak často pláčou a hlas říká „Co jsem jim udělala špatnýho, dala jsem jim to a to ….“

Nemám odpověď, kterou bych jí řekla, abych jí nezranila. Je spousta věcí, co neřeknu i když je vím a jen se už radši dívám …

Na každýho z nich, nežila jsem jejich život, ale prostě vím, že rodiče má člověk jen jedny a ať už se mezi nimi kdykoliv cokoliv stalo, tak úcta a pokora k nim a jejich stáří by tu být měla.

Jsem ateista – ale pamatuji na citaci čtvrtého přikázání z Desatera, kterou mě opakovala babička, když jsem byla malá.(Čtvrté přikázání se vyznačuje příslibem odměny. Praví totiž: »Cti svého otce i svou matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys dlouho žil a dobře se ti vedlo v zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh« (Dt 5,16). Úcta k rodičům vede k dlouhému a spokojenému životu. Zmínka o „vydařeném“ životě se v Desateru vyskytuje pouze v souvislosti se vztahem k rodičům.)

Vím, že na tenhle web to nějak nepatří, ale nedá mi to ...

Je zvláštní, jak za asi už tři roky, co jsem blízko ní mi v některých chvilkách nahradí maminku mojí, která už není, jak drží nad vodou mě, když mám ty svoje splíny … Jak se smějeme obě některým věcem jako dvě puberťačky, jak je úžasná …

Vím, že vždycky bude mít ve mně vrbu, někoho, kdo při ní v nejhorším bude stát, protože ví, jaká je pravda.

Taky v některých případech věřím v karmu … A doufám že děti vidí, jak se jejich rodiče starají o svoje a jednou se tak postarají stejným, ne-li „lepším“ způsobem o ně ...

Dívám se i jinýma očima na všechny lidi, co mě obklopujou, na ty se kterýma si teď jen píšu, anebo komunikuju přes mobil, webku …

Moje oči jsou už prý totiž jiný – hodně lidí mi řeklo, že v nich najednou není naděje, jiskra, láska …

Ale já myslím, že ještě nějaká je – jen už tohle nerozdávají všem – svítěj už jen pro někoho, nejde jen dávat – tím nemyslím hmotný věci, ale musí se i brát stejná energie z druhý strany … Třeba pohledem do dalších očí.

Taky se jen dívám a nechápu spoustu jiných věcí, třebas jak je vlastně krásný, když ten druhej nějak žárlí … anebo co to je … na to teda koukám, vlastně spíš teda „čumím“ …

Omlouvám se … Ale už to muselo ven …

Je třetí jarní den … A zrovna dneska mám v těch očích jak jiskru, tak naději a i ta láska tam je … Třeba k mojí babi, jak jí říkám …

A kdoví, třeba i jiná, ale to se musí podívat ty druhý, jak to vlastně je …