Ode zdi ke zdi.....

.
Posledních pár týdnů je všechno nějak na houno, přátelé....
Jednou mi kdosi v rodině řekl - "Holka zlatá, ty máš ten život ode zdi ke zdi, to aby kůň vydržel..."
Možná měl pravdu. I když já sama to tak nevnímám, protože vždycky, když si myslím, že hůř už být nemůže, tak mi někdo druhý napíše o tom, co právě prožívá a mně se najednou ty moje vlastní starosti zdají úplně malicherné a proti němu nic.
Přesto, to přirovnání "ode zdi ke zdi", sedí dokonale, to zase musím uznat.
Jednou bych objímala celej svět a jindy zas úplně cejtím to tu-du-du-dum.... Jak se tam uvnitř jak v nějakým hororu měním z té smějící se, silné a optimistické pohodářky na zničenou trosku, na potrhanej špinavej zmuchlanej hadr na dně smradlavýho kanálu, co je úplně k ničemu, zbytečnej (člověk) - jak mi kdysi kdosi řekl a fakt se tak i cítím a pak chci být neviditelná a jsem pak i na všechny okolo protivná a sama bych si nafackovala, kdybych se někde potkala.
Občas mám pocit, že si potřebuju zašeptat něco do vrby, aby mi nepraskla hlava, nebo srdíčko - a pak slyším - "Však ty to zvládneš, ty jsi silná". A nebo - "Vždyť ty sis nikdy na nic nestěžovala, tak to dáš zase, neboj se..."

Ale možná, že právě tohle je největší omyl, který říkáme. Že třeba zrovna právě ti v našich očích "silní" - by potřebovali občas pomoct zvednout zase zpátky ze země, byť jenom tím, že by je někdo vyslechl a potom třeba virtuálně objal. Třeba už jenom proto, aby neměli pocit, že jsou na světě na všechno sami. Na starosti, na bolesti, i na život..
Znám pár takových "silných" žen, které to vždycky zvládly. Ale to jenom proto, že jim nic jiného nezbylo - i když nějaká jiná bárbína by možná už dávno někomu plakala v náruči a ten dotyčný by jí určitě rád odlehčil.
Ale když se nad tím tak zamyslím - tak ony jsou možná silné právě proto, že na to vždycky byly samy. Že nefňukaly, ale že vždycky, zas a znovu zatly zuby - a i když padaly na hubu a večer si pak pobrečely třeba potají do polštáře, tak ráno zase vstaly a prostě jely dál. Musely.
A my se pak většinou o tom, co všechno mají za sebou, dozvídáme, až když je zase dobře. Protože buďto nám předtím nechtěly přidělávat starosti - a nebo když si chtěly trochu ulevit, bylo jim někým řečeno - "Však ty to zvládneš, vždyť jsi silná..." - a tak si to příště už nechaly raděj pro sebe.

Někdy i mně někdo řekne - "Však ty to zvládneš, ty jsi silná" - a já přitom vím, že teď, v tuhle chvíli jsem možná ten nejzranitelnější člověk na světě a jo, zase to zvládnu, ale teď potřebuju aspoň obejmout, nebo se vybrečet, abych se úplně nerozsypala - ale asi nemá cenu se s tím svěřovat...
Ale naštěstí mám někoho, kdo mi tohle nikdy neřekne.
Možná až na konci, aby mě trochu povzbudil. Ale zrovna dnes ráno jsem si to naplno uvědomila, když jsem si s jedním z nich na dálku popíjela kafe a svěřila se s něčím, co mě vůbec silnou nedělá. A taky mi došlo, jak moc jsem vděčná někomu tam nahoře za to, že mi ho poslal do cesty a že jsme si blízcí úplně stejně, jako jsme byli před lety - a doufám, že ještě dlouho budem. Tenhle člověk je takový přírodní úkaz. Takový můj lakmusový papírek. :) Ví přesně, kdy mi udělá radost mluvením o dětech - a jindy třeba o sportu, nebo o vaření. Kdy se mnou může laškovat - a kdy naopak říct "hele, tohle vidím jinak, zkus se na to podívat z jinýho pohledu".. Pozná, kdy mě nechat vybrečet a kdy mě naopak rozesmát nějakým veršíkem. :)
Ten mě ještě nikdy hned v začátku nezarazil slovy, že to bude dobrý a nezačal mluvit o něčem jiném, ať má klid.. Dokonce ani dneska.
Ale trpělivě si vyslechl, jak se mi mlátí myšlenky z kouta do kouta, jenom občas do toho vstoupil nějakou jednoduchou otázkou - a já jsem si najednou uvědomila, že jak mě nechává se takhle vykecat, tak že se mi najednou krásně třídí ten chaos v hlavě, jak si uvědomuju priority a že po chvíli vidím svůj bezradný chuchvalec myšlenek zas trochu jinak a že to dostává konečně nějaký smysl, tohle všechno...
Najednou se mi jednotlivé motance snadněji pojmenovávají a z toho beztvarého "čehosi" kouká konec nitky, který mi může pomoct vyznat se v tom, jak dál.
A přitom stačilo tak málo...
Stejně tak, jako mnohé z těch "silných" žen, se tu pár týdnů bezradně plácám ode zdi ke zdi - a pak stačí, že mi půl hodiny někdo naslouchá a ta mlha kolem mý duše začíná řídnout a zvedat se nahoru... Konečně mám pocit, že se mi nechce brečet pokaždé, když se nadechnu a že to zase zvládnu.
Že stejně - jako vždycky předtím - zase nastává období klidu a pohody. :)

Jsem ráda, že jsi... a ještě jednou děkuju...