Ode zdi ke zdi.....

27.3.2021 07:54 -kapka-

.
Posledních pár týdnů je všechno nějak na houno, přátelé....
Jednou mi kdosi v rodině řekl - "Holka zlatá, ty máš ten život ode zdi ke zdi, to aby kůň vydržel..."
Možná měl pravdu. I když já sama to tak nevnímám, protože vždycky, když si myslím, že hůř už být nemůže, tak mi někdo druhý napíše o tom, co právě prožívá a mně se najednou ty moje vlastní starosti zdají úplně malicherné a proti němu nic.
Přesto, to přirovnání "ode zdi ke zdi", sedí dokonale, to zase musím uznat.
Jednou bych objímala celej svět a jindy zas úplně cejtím to tu-du-du-dum.... Jak se tam uvnitř jak v nějakým hororu měním z té smějící se, silné a optimistické pohodářky na zničenou trosku, na potrhanej špinavej zmuchlanej hadr na dně smradlavýho kanálu, co je úplně k ničemu, zbytečnej (člověk) - jak mi kdysi kdosi řekl a fakt se tak i cítím a pak chci být neviditelná a jsem pak i na všechny okolo protivná a sama bych si nafackovala, kdybych se někde potkala.
Občas mám pocit, že si potřebuju zašeptat něco do vrby, aby mi nepraskla hlava, nebo srdíčko - a pak slyším - "Však ty to zvládneš, ty jsi silná". A nebo - "Vždyť ty sis nikdy na nic nestěžovala, tak to dáš zase, neboj se..."

Ale možná, že právě tohle je největší omyl, který říkáme. Že třeba zrovna právě ti v našich očích "silní" - by potřebovali občas pomoct zvednout zase zpátky ze země, byť jenom tím, že by je někdo vyslechl a potom třeba virtuálně objal. Třeba už jenom proto, aby neměli pocit, že jsou na světě na všechno sami. Na starosti, na bolesti, i na život..
Znám pár takových "silných" žen, které to vždycky zvládly. Ale to jenom proto, že jim nic jiného nezbylo - i když nějaká jiná bárbína by možná už dávno někomu plakala v náruči a ten dotyčný by jí určitě rád odlehčil.
Ale když se nad tím tak zamyslím - tak ony jsou možná silné právě proto, že na to vždycky byly samy. Že nefňukaly, ale že vždycky, zas a znovu zatly zuby - a i když padaly na hubu a večer si pak pobrečely třeba potají do polštáře, tak ráno zase vstaly a prostě jely dál. Musely.
A my se pak většinou o tom, co všechno mají za sebou, dozvídáme, až když je zase dobře. Protože buďto nám předtím nechtěly přidělávat starosti - a nebo když si chtěly trochu ulevit, bylo jim někým řečeno - "Však ty to zvládneš, vždyť jsi silná..." - a tak si to příště už nechaly raděj pro sebe.

Někdy i mně někdo řekne - "Však ty to zvládneš, ty jsi silná" - a já přitom vím, že teď, v tuhle chvíli jsem možná ten nejzranitelnější člověk na světě a jo, zase to zvládnu, ale teď potřebuju aspoň obejmout, nebo se vybrečet, abych se úplně nerozsypala - ale asi nemá cenu se s tím svěřovat...
Ale naštěstí mám někoho, kdo mi tohle nikdy neřekne.
Možná až na konci, aby mě trochu povzbudil. Ale zrovna dnes ráno jsem si to naplno uvědomila, když jsem si s jedním z nich na dálku popíjela kafe a svěřila se s něčím, co mě vůbec silnou nedělá. A taky mi došlo, jak moc jsem vděčná někomu tam nahoře za to, že mi ho poslal do cesty a že jsme si blízcí úplně stejně, jako jsme byli před lety - a doufám, že ještě dlouho budem. Tenhle člověk je takový přírodní úkaz. Takový můj lakmusový papírek. :) Ví přesně, kdy mi udělá radost mluvením o dětech - a jindy třeba o sportu, nebo o vaření. Kdy se mnou může laškovat - a kdy naopak říct "hele, tohle vidím jinak, zkus se na to podívat z jinýho pohledu".. Pozná, kdy mě nechat vybrečet a kdy mě naopak rozesmát nějakým veršíkem. :)
Ten mě ještě nikdy hned v začátku nezarazil slovy, že to bude dobrý a nezačal mluvit o něčem jiném, ať má klid.. Dokonce ani dneska.
Ale trpělivě si vyslechl, jak se mi mlátí myšlenky z kouta do kouta, jenom občas do toho vstoupil nějakou jednoduchou otázkou - a já jsem si najednou uvědomila, že jak mě nechává se takhle vykecat, tak že se mi najednou krásně třídí ten chaos v hlavě, jak si uvědomuju priority a že po chvíli vidím svůj bezradný chuchvalec myšlenek zas trochu jinak a že to dostává konečně nějaký smysl, tohle všechno...
Najednou se mi jednotlivé motance snadněji pojmenovávají a z toho beztvarého "čehosi" kouká konec nitky, který mi může pomoct vyznat se v tom, jak dál.
A přitom stačilo tak málo...
Stejně tak, jako mnohé z těch "silných" žen, se tu pár týdnů bezradně plácám ode zdi ke zdi - a pak stačí, že mi půl hodiny někdo naslouchá a ta mlha kolem mý duše začíná řídnout a zvedat se nahoru... Konečně mám pocit, že se mi nechce brečet pokaždé, když se nadechnu a že to zase zvládnu.
Že stejně - jako vždycky předtím - zase nastává období klidu a pohody. :)

Jsem ráda, že jsi... a ještě jednou děkuju...

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Pořadí komentářů: Podle jazyka Podle data
@-kapka- podle tý muziky, to byly Čelisti:-)
@faktjentak - No.... *84* já ti nevím....
Zkus si dát jízdu v zorba kouli, pak se vyčvachtej v bahňáku a dáme řeč, v čem ti bylo líp. :))

@LivingForLove - Taky jsem občas vrba a moc bych si přála, aby jim to pomohlo... Aspoň to.*174*
Jako vždy Kapičko moc hezký blog.... Zastavím se u jednoho odstavce, není nad to, když někdo z blízkých dokáže vyslechnout vše co Vás zrovná trápí, nepohoršuje se nad ničím o čem mluvíte, dokáže nejen vyslechnout, ale i poradit, nebo jen se zapojit do konverzace, která není vždy příjemná,snad nejhorší je věta od blízké osoby, proč mi to vlastně vyprávíš, mě to vůbec nezajímá. Slyšíte jí poprvé, podruhé, potřetí pak už se bojíte cokoli říci a pak vázne konverzace a nastává trapné ticho.
Každý z nás má svou minulost, přítomnost i budoucnost. Z minulosti se snažíme ponaučit, abychom v přítomnosti nedělali stejné chyby a měli díky tomu lepší budoucnost. Právě proto je důležité o všem mluvit, nemyslím si, že síla ženy, či může je v tom, že si vše nechává pro sebe a plácá se a trápí s věcmi s kterými si neví rady sám. Právě proto máme přátelé a lásky, kterým se svěřujeme a tím odlehčujeme svá trápení, v tu chvilku na to nejsme sami, v tom je naše síla, nebýt na to sám.
AWYNe, sligo, vlastně všichni - Děkuju. *58* :)

Topásku, copak čelem, ale hubou ke zdi! To je prekérka. :)

@NekorektniPyca - Hlavně ať není odklepnuto. *197*
Vždycky, když se mě snaží pohltit podobné negativní myšlenky, vzpomenu si na to, jak jsem dokázala překonat mnohem vážnější problémy (povaha mi nedovolila dělit se o problémy s druhýma, takže se také považuji za silnou ženu). Na to, že mi v životě vůbec nic nechybí, protože jsem zdravá a mám vedle sebe úžasnýho chlapa, o kterém se mi ani nesnilo. On dal mému životu smysl a mým rtům každodenní úsměv. Kvůli němu to nehodlám nikdy vzdát.
Jasně, splín potká čas od času každého. A bez možnosti o tom s někým blízkým mluvit (byť třeba nevyužité) se snáší hůř. Já jsem ale spíš ten typ vrby, která šíří radost kde se dá a s velkou dávkou empatie dovedu poradit člověku na míru.
Zůstaň pozitivní! *16*
...nenapisem nejaku univerzalnu mudrost,ale Kapka,hoci nepisem casto spravy,nevolam-mam Ta rad.
klepej a bude ti otevřeno ... nebo naklepáno *3*
Mať niekoho, kto vypočuje, je šťastie. A to máš. Som rada, lebo úsmev Ti veľmi pristane)
A já si myslím, že není nic špatného na tom postěžovat si, však k čemu je dobré být "děsně silná" a držet to v sobě, když pak to člověka vnitřně užírá. Všechno má jít ven, ať už vztek, nebo smích, nebo smutek. Ne nadarmo se říká sdílená radost je dvojnásobná a sdílená starost je poloviční, tedy já se s tím ztotožňuji.

Jen je asi potřeba na to mít tu vhodnou osobu a tu já mám a jsem ráda. Navzájem si řekneme, jak nás ten život sere a pak se tomu zasmějeme a je to.
Krásně napsané..
Z druhého pohledu .. zeď má aspoň nějaké hranice, kde se dá zachytit při pinkání se od zdi ke zdi,
opřít.
zastavit,
nadechnout... .

Horší to mají ti, co zdi už nemají a místo od zdi ke zdi se začnou plácat z bláta do louže..
Hodně sil
Hlavu vzhůru a dáš to..