Horo, horo....

2.4.2021 11:38 -kapka-

Velikonoce jsou svátkem hlavně pro křesťany. U nás doma se ale nikdy moc neslavily, brali jsme to spíš jako svátky jara a pár vysněných volných dní.
Ale moje tchyně bývala křesťanka a pamatuju si, že Velký pátek pojmenovávala ještě taky jako Tichý pátek a vyprávěla, že někde bylo dokonce zvykem i sundávat ten den dobytku zvony, aby nerušily pietu. Taky vyprávěla, že výzdoba kostelů by měla být v tento den chudá, oltář bez květin a svíček a měl by se konat obřad uctívání kříže, který má vyjadřovat hluboký smutek nad smrtí Krista. Prý se vždycky začínalo v naprostém tichu, ani varhany nehrály a místo mše se četly pašije. Věřící se káli a kněží prý (za jejích mladých let) odříkávali modlitbu vleže čelem k zemi, aby vyjádřili nejhlubší vděk a pokoru.
No, nevím, ležícího kněze jsem nikdy neviděla a sama si tento den spojuji spíš s magickou mocí a že se podle pověstí v tento den děly prý zázraky. Například ten, že se otevírají hory a vydávají své poklady. :)
Vždyť kdo by si nevzpomněl třeba na to krásné zaklínadlo od Anče z Krkonošských pohádek - „Horo horo, otevři se pro člověka poctivýho a vydej mu málo z bohatství svýho.“ To bylo kouzelný už samo o sobě. :)
U nás se nikdy moc neslavily a brali jsme to jako pár vysněných volných dní a příležitost k výletu. Byli jsme parta mladých lidí, kteří se poznali díky judu a tohle byla úžasná příležitost se vidět a vyrazit si spolu třeba na vandr. Vlastně my jediní z té party jsme byli v té době už manželé a měli jsme dvě malé děti, což ale vůbec nebylo na překážku. Naše holčičky měly radost, že mají strejdy a tety, kteří se jim věnují a nosí je na rukou - a my byli zase rádi, že si můžem aspoň na chvíli odpočnout. :)
Vyráželi jsme s oblibou na jedno takové místo kousek za Táborem. Vandrem se šlo lesem několik km. podél řeky na jedno oblíbené místo, kde jsme se utábořili u jedné takové skály, která vypadala trochu jako kazatelna. (Taky jsme jí tak začali mezi sebou říkat, jako poznávací znamení. ) - A když jsme k ní došli, tak jsme si tam pod ní vždycky opekli buřty, zahráli si u ohýnku na kytaru, odpočali si, pak jsme po sobě zase uklidili a o kus dá jsme přešli přes most na druhý břeh a proti proudu jsme se vraceli zase nazpátek.
Ten vandr jsme chodili pravidelně rok co rok a byl pro nás takovou tradicí. Vlastně byl tak trochu zvláštní vždycky. :) Trochu rebelský i nostalgický, nevím, jak to říct.
Začali jsme tam totiž chodit ještě za dob hlubokého totalismu a v té době vše,co se týkalo církve a tady těch věcí, bylo zakázáno. No a když jsme se jednou písemně svolávali ještě se dvěma kamarády z Příbrami, aby přijeli za náma na Kazatelnu, tak to četl nějaký uvědomělý práskač a naše pošta byla pak pár let pod tajným dohledem. :)
Dokonce jsme se dvakrát nevyhnuli ani výslechu u příslušníků esembé přímo na služebně, nebo jak se tomu říká. Pán v pečlivě vyžehlené uniformě tenkrát praštil brigadýrkou na stůl a celý rudý prý - "co to má znamenat" - což bylo celkem vtipný.:)
To slovo Kazatelna totiž někoho pěkně podráždila a hoši na esembé si potom mysleli, že si z nich děláme srandu, když jsme jim vysvětlovali, že se fakt pod tou skálou nemodlíme, ale že jí tak jenom říkáme díky tomu, jak vypadá.
Po další tři roky pak za námi chodil jeden nenápadný pán a my ho vždycky schválně protáhli lesem i klestím až k místu, kde jsme si v klidu opekli buřty a on chudák seděl opodál a dělal, že si tam přišel zarelaxovat u řeky. :) Pak už dali pokoj.
Bylo to hezký.
Byly hezký ty doby, kdy se z těch lidí postupně začali stávat partneři, pak přibyly k těm našim dětem jejich děti a my postupně nějak zestárli dřív, než jsme si všimli...
Vlastně pořád je to hezký. Co na tom, že jdeme trochu pomaleji, nebo že nám už není dvacet, ale některým z nich už i šedesát.
Vlastně se skoro nic nezměnilo. Stejný víkend, stejné místo... Mé oblíbené zátiší s lodičkou. I my jsme v mých očích pořád stejní, pořád stejně čilí, stejně rozesmátí, i stejně krásně praštění - jenom příroda je na fotkách pokaždé trochu jiná, stromy jsou nějak vyšší, cesta víc vymletá. A taky to tajné očko za námi dnes už nechodí...
Hledáme skálu, která nás celé ty roky drží spolu a všichni se usmívají, když se vyloupne za malou zatáčkou. Letos poprvé bez tónů kytary rozděláváme malý ohýnek a stoupáme si kolem něj dokola. Je tu s námi i vždycky usměvavý Jirka, který celé ty roky drží tuhle tradici s námi, i když je až z Příbrami. Skvělej chlap... Všechno je stejný. Snad jenom ty buřty nám možná voní a chutnají rok od roku nějak víc...
Když jsme pojedli, i postaru v ešusu čaj uvařili, udělalo se pár fotek na památku a na kousek papíru jsme napsali další nenápadnou zprávu: - "Dnes máme čtyřicáté výročí prvního vandru na tohle krásný místo. Jsme zase o rok starší. A je nás zas o jednoho míň... Vzpomínáme na tebe, Honzo. Chybíš nám..."
Doplňujeme na papír mlčky datum s podpisy všech, co tam jsme a pak ho rolujeme do ruličky. Jarka vytahuje z batohu malou lahvičku a pak jsme do ní tu ruličku omotanou stéblem trávy zasunuli a vyšplhali jsme nahoru ke skále, abychom ji zastrčili do škvíry, o které víme jenom my. Loňský vzkaz v láhvi putuje k Vojtovi, který ji dole u ohně pak nostalgicky přečte a skončí v ohništi.
- "Počkejte, lidi, něco tady ještě je. Moment, zkusím to...." - říká Jarka s rukou v prasklině a loví hlouběji. Pak vytahuje nějakou malou petlahev, pečlivě zavřenou a s nějakým papírem uvnitř, podobným, jaký jsme tam teď vložili i my.
Neseme ji dolů k řece, ale nejde otevřít.Vojta tedy vzal pohotově svůj kapesní nožík a uřízl lahvičku těsně pod víčkem. Na zem vypadla černobílá fotka z dávný doby, vytištěná na papíře a u toho bylo napsáno:
- "Letos se s váma už asi nedostanu. Ale myslím na vás. Tohle na fotce je úplně první rok... Bylo nám asi 19, 20... a život jsme měli před sebou.. :) Honza."

Tak přece tu byl s námi.... I když se teď na nás dívá někde z obláčku, ale jak ho známe, potutelně a spokojeně se culí, že jsme nezklamali a našli to.
- "Tak na to si připijem. " - Prolamuje to zvláštní, nostalgické ticho Jirka a nalévá nám jednomu po druhém do malých štamprliček, co máme všichni kolem krku na kožených řemínkách jako povinnou výbavu. S Honzou byli nerozluční kamarádi už od vojny - a oba potom s námi ostatními, co tu jsme.
Tak.... je čas pomalu balit, už je čas.
Jdeme všichni mlčky, každý si myslí na to své. Jen občas někdo něco prohodí v myšlence, že to bylo zase stejně hezký, jako před lety.
Jenom škoda, že nás je čím dál míň.
Necháváme za sebou utichlou přírodu... Skálu, která nám dnes vydala svůj poklad i bez zaklínací formulky.. I moje oblíbené zátiší s lodičkou.. Láhev se vzkazem pro dny příští...
- I čas k mlčení.

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Pořadí komentářů: Podle jazyka Podle data
Hezké čtení!
Kapičko krásné čtení *4*
Ježíš, já bych si dal špekáček! A ani netrvám na Kazatelně! To zas bude noc, nalačno...
AWYNe, nenefitko, Riley9, jenda-k-malicka a všichni.. Děkuju.*58*
Ahoj, další neskutečně úžasně "lidský" příběh.
Na Tvé blogy jsem narazila nedávno a od Té doby se k nim vracím, když potřebuju poradit, nebo se jen emočně uvolnit ať už smíchem nebo pláčem.
Zařadila jsem Tě ke svým oblíbeným autorům jako jsou James Herriot, Mudr. Tomáš Šebek, Betty MacDonald a pár dalších.
Stala se ze mě další členka Tvého fan klubu. :)
Děkuju za Tvé příběhy a těším se na další. 
ty mne vždy dostaneš*12**15**15**15**15**15**15**15**15**15**15*
Krásné a dojemné jako vždy :-)))
Dám si na Honzu... tečú mi slzy. Neviem, či budem vedieť nechať po sebe odkaz.
A čo je horšie, neviem, či ho bude mať kto čítať...

Kapitáne - nás taky. Všechny do jednoho...