Blog

Vylezlo sluníčko. Plácnu sebou do síťové houpačky. Musím si opálit nechutně bílý nohy, navíc poškrábaný od malin. Těším se na nové blogy nebo pokračování těch, s otevřeným koncem. Ještě se ani nestihnu přihlásit a už slyším:
"Jéé, ahoj. Tebe jsem dlouho neviděla !" A mám po čtení. Sousedka. "Ahoj" odpovím a vyčkávám. Nesmím dát najevo zájem o rozhovor. "My jsme si říkali, že nejsi vůbec vidět." dodává. "Mám trochu kašel, tak ležím a čtu si a teď si KONEČNĚ MŮŽU ČÍST I VENKU." kladu důraz na poslední slova, aby mě nechala být. "Aha, tak jo. Tak se měj hezky." loučí se naštěstí a zaleze dovnitř svého domu a já už nestihnu říct, aby se měla taky hezky.
Nahoře se otevře dokořán okno, které bylo jen na ventilačku. "Nemůžeš na ni být milá ?" dostává se mi kázání. "Byla jsem milá" oponuju šeptem. "Neposlala jsem ji do prdele." přijde mi to k smíchu až se rozkašlu. "Na velikonoce jsem jim dala sušenky. A to bylo víc než milé. To bylo dokonce i pozorné, protože byly velikonočně tematické." obhajuju se už nahlas.
"Ty máš taky na všechno odpověď, ale abys přiznala chybu to ne. Když se nebudeš bavit s lidmi, budeme ti divní. Všichni jsou tu tak přátelští." dodává. Přiznat chybu ? Jakou ? ptám se v duchu a mlčím, aby z toho nevznikla hádka. "A co si pořád čteš ?" ptá se. To víš že jo, ti to řeknu a budu ještě divnější. "Ale tak brouzdám na netu ..." abych nelhala.
.
Ráda bych se představila. ELA. Ta divná, co si jen čte. A jestli mi odsud vykopnou, že nic neukazuju a jen si čtu ... vězte, že si budu číst dál, jen se to už nedozvíte. Děkuju, že tu jste, že píšete.