Různé letové hladiny

Stejně jako většina lidí, kteří nejezdí do práce vlastním autem, jezdím pravidelně tím samým spojem, takže pravidelně potkávám ty samé spolucestující.
Tohohle nesourodého páru jsem si všimla před pár měsíci. Jí bylo něco přes 30 let. Vždy upravená, perfektní nalíčení jemně upozorňovalo na to, že není líná (na rozdíl třeba ode mě) vstát o půl hodiny dřív, aby byla dokonalá.
On byl o málo starší, tmavé vlasy mu spadaly na ramena, občasné strniště pro změnu dávalo tušit, že si ráno navlékne tričko, co má po ruce a vyrazí do světa.
Zpočátku sedávali vedle sebe, prsty na rukou propletené, ona opřenou hlavu o jeho rameno. A občas si něco zašeptali.
Kolem nich bylo „hezky“, jako kdyby i v zimě měli jaro.
Potom se on začal postupně měnit. Ty tmavé neposlušné kadeře zkrotil šikovný kadeřník. Dodalo mu to šmrnc.
Tu utahanou větrovku vyměnil za černou koženou bundu a místo těch džínů, které vypadaly, jako když je zdědil po starším bratrovi, přišel v těch, které mu snad šili na míru.
Slušelo mu to, ale… bylo to jako když z motýlích křídel setřeš pel. Jako když divokého koně zavřeš do stájí.
Povídali si čím dál tím méně a jejich ruce už volně ležely na vlastních nohách.
A jeden den seděla žena sama.
On seděl tak daleko, jak jen to v autobuse bylo možné.
Ona pofňukávala a na tváři měla dotčeny výraz.
Po dalších pár týdnech mu vlasy dorostly a do očí se mu vrátila jiskra. A když ukazoval v telefonu něco slečně, co seděla vedle něj, smáli se tak, že se po nich lidi ohlíželi.
Slečna na sobě měla lehkou větrovku a vlasy nedbale stažené do culíku, z kterého jí vypadl neposlušný pramen. A který jí on starostlivě zastrčil za ucho.
A já si opět ověřila, že během života potkáváme lidi v různých letových hladinách.

Někdy „vytáhneme“ my je, někdy oni nás. A pokud nejsou „vzdálenosti“ moc velké, může to fungovat.
Pokud jsou, vrátíme se do té, kde jsme doma, protože tam to známe a tam je nám nejlíp.

Jen je málokdy poznat, ve které právě „lítáme.“