Rytíř nebo vůl?

3.5.2021 09:59 arrow262

Ti, kteří četli některé mé blogy, tak vědí, že mě se neděje nic normálně. Zřejmě jsem osudem k tomu předurčen. Mne to ale moc netrápí, naučil jsem se s tím žít a přizpůsobila se tomu i má povaha. Dalo by se říct, že některé ty malérové situace miluji a někdy jim jdu i naproti. Mám rád to vnitřní šimrání, které dopředu hlásí „jóóó, tak to bude zase průser!!!“.

Telefon zazvonil před jedenáctou večer uprostřed ostrého lockdownového období. „Ahoj, jak se máš?“...“No, jako vždy dobře.“...“Nechceš za mnou přijet a obejmout mne?“ Na téhle ženské jsem vždy obdivoval, jak nikdy dlouho nechodila kolem horké kaše...“Jako teď? K tobě domů? Když nesmím ani mimo katastr? Navíc už mám v sobě trojku vína.“...“No jo, ale já to nutně potřebuji a nejsem doma.“...“A kde jsi?“...“V lese. Doma mám dceru s rodinou, tak jsem jim chtěla trochu nechat prostor a hlavně si potřebuji pročistit hlavu, už je tam mám týden...A teď je mi smutno.“
Normálního člověka by to překvapilo, co dělá samotná ženská před půlnocí v lese. Já, jelikož znám dobře její úletové nápady jsem to bral jako samozřejmost, a věděl jsem, že tam nestojí prokřehlá někde pod stromem, ale je ve svým obytném autě, se širokou postelí, peřinami, samostatným topením a prosklenou střechou.
„Tak co, přijedeš?“…
“No jo, jedu...“
„Super, jeď do A a z A se vydej směrem na B. Až budeš vyjíždět z A, zavolej mi a já ti dám další instrukce.“

Auto ujíždí tichou noční krajinou. Já sedím uvnitř bouchám pěstí do volantu naštvaný sám na sebe. Kurva chlape, kolik ti je, že tak lehce naskočíš na její přiblblou konspirativní bojovku. Otoč to a vrať se, zní rozumný apel. Co řekneš, když tě zastaví hlídka na hranici okresu?...Dobrý večer pánové, nemám žádný papír, ale jedu obejmout opuštěnou ženu, jsem v podstatě záchranná služba. Jak budou reagovat na mou odpověď, když se zeptají, kam jedete?...No, to právě netuším, ale zřejmě někam do lesa...Jsou dvě možnosti, buď je tahle kravina natolik ohromí, že mne propustí, nebo mne rovnou odvezou na psychiatrii, protialkoholní záchytka je taky možnost.
Myšlenky na návrat jsou ale pryč. Začíná mne to bavit. Připadám si, jak odbojář v ilegalitě, který se vydává na nebezpečnou misi a se značnou zvědavostí čekám, co se stane. Naštěstí se nestalo nic, nikde nikdo, ostražitost strážců zákona zřejmě s přibývajícími nočními hodinami ochabuje.

„Tak, jsem projel A a jedu na B.“
„Super, zůstaň na příjmu a jeď ještě tak dva kiláky. Já budu blikat dalkovýma. Není skoro žádný provoz, tak mne uvidíš...Už mne vidíš?“
„Ne...Ještě ne...Jóó, vidím, doufám jen, že nikdo jiný nemá taky tak bláznivý nápad“
„Bezva, taky tě vidím. Zpomal a asi po sto metrech uvidíš odbočku na polní cestu. Ta tě dovede až ke mně.“

Když jsem vstoupil do obytňáku přivítalo mne příjemné teplo a její vůně.
Jak jsem předpokládal ležela v posteli. Z peřin koukala jen její blonďatá hlava a pár očí s vítězoslavnými plamínky, jakoby říkaly „tak jsem tě zase dostala.“
„Hele, jak to máš vlastně s tím svým Karlem,“ začal jsem zostra, „proč tady není on?“
„No není. Je mimo... Ale jo, s Karlem je to v pohodě, miluje mne až za hrob, je hodnej, pohlednej, dokonce i ženský mi ho záviděj, a i ten sex je s ním bezvadnej...Má jedinou vadu, je strašně nudnej, upjatej...Ten by sem nikdy nepřijel!“
„No holka, tak to máš tedy blbý, speciálně ty, natlakovanej papiňák šílených nápadu a seriózní chlap. Co budeš dělat?“
„Od toho mám tebe...“
„Aha, a postřehla jsi, že už skoro dva roky nejsme spolu? Že moje zájmy i mé srdce je už dávno někde jinde?“
„Nojo, no…Tak už mne konečně obejmeš?“
„To víš, že jo...Tak pojď!“
V ten moment se na mne přisála jak čolek na kámen v jarní tůňce.
Teď by se hodil popis divočiny, která nastala, kolikrát se zem zachvěla, jenže ono nic...sorry. Okamžitě usnula, zřejmě fakt potřebovala obejmout, aby mohla spokojeně spát v mé náruči.

A tak jsem tam ležel s přisátou kamarádkou, skrz prosklenou střechu pozoroval zářící hvězdy a snad až k nim letěla neodbytná otázka...tak co tedy, jsem fakt rytíř bez bázně a hany, který koná dobro, anebo jen obyčejný vůl?