Kulturní vložka v klášteře.

4.5.2021 17:12 -kapka-

Kaktusovo blog "Klášter" mi vyvolal jednu vzpomínku. Odpověď by zase byla moc dlouhá, tak to hodím sem. Snad nevadí.:)
Jeli jsme tenkrát s partou Vltavu.
Na tábořišti ve Zlaté Koruně jsme postavili stany a po celém dni jsme se utahaní konečně utábořili. Něco se pojedlo, popilo - a protože je tam vyhlášený klášter se zajímavou historií - (a protože my s manželem tohle máme oba rádi ) - tak jsme si řekli, že se tam před spaním ještě zajdeme aspoň podívat.
Vylezli jsme od řeky nahoru ke klášteru a kupodivu byly otevřené dveře, takže jsme neodolali a chtěli tam aspoň nakouknout.
Skoro jsem se lekla, protože hned za vchodem stál jeden ten místní obyvatel kláštera v černé noční košili, na prsou měl sepjaté ruce, ve kterých žmoulal růženec a když nás viděl, tak nás hned srdečně zval dál a že nás tam všude provede. Viděla jsem na manželovi, že se mu to moc nelíbí, on je to takový svobodný člověk, který si dělá nejraděj všechno sám a hlavně po svojem. Ale zavčasu jsem mu stiskla nenápadně ruku a směrem k muži v černém jsem dřív, než si to rozmyslí, špitla - "Tak to jste moc hodnej, děkujeme... " - a vtáhla jsem manžela za sebou.
Obešli jsme si místa, která byla normálně nedostupná a vyslechli jsme si podrobnou historii kláštera. Já miluju tyhle ty klenuté ozdobné stropy a klemby a takové ty malby na zdech atd., a je mi jedno, jestli je to někde na zámku, nebo třeba tady v klášteře. Byla to prostě pastva pro oči. Pak nám povídá - "A dnes zde máme dokonce i kulturní akci pro návštěvníky, takže jste přišli právě včas... Naši bratři hrají osobně. " - ( a aby dodal té informaci na dúležitosti, šermoval nám svým bílým kostnatým prstem před nosem).
- "Následujte mě." - Řekl a pak nás vedl někam dolů, kde jsme šli takovou dlouhou úzkou chodbou, pak jsme zahnuli za roh a zase jsme šli dlouhou úzkou chodbou, až se před námi otevřela širší chodbička s několika dveřmi a z té jedné z nich se ozývalo ladění nástrojů.
Na pokyn jsme vlezli dovnitř a před námi byli místní obyvatelé s různýma fujarama a píšťalkama a pak tam byl jeden s trianglem a další měl taky nějaké cingrlátko, ani nevím, jak se to všechno jmenuje a pak tam byla ještě flétna a všemu tomu dominovala velká harfa uprostřed. Před muzikanty byly rozestavěné židle do půlkruhu a na nich sedělo asi pět lidí v oblecích.
Tušila jsem, že tohle zavání průšvihem, protože mi manžel ještě hned mezi dveřma nervozně sevřel ruku a procedil skrz zuby potichu - "Proboha.... Kam jsme se to dostali... Tady já nebudu!!"
Teď lidi se otáčeli, kdo to jako ruší tuhletu sváteční atmosferu - a tam vzadu, jako dva vetřelci z jinýho světa, jsme stáli my dva, v těch našich vytahaných bavlněných pruhovaných tričkách, ještě smradlavých od ohně, na nohách tenisky s dírama, ( aby z nich dobře odtejkala voda) ... No, pravda, rozdíl mezi námi a nimi byl velmi patrný. :))
Jenže odejít se nedalo, protože ten jeden černoprdelník nám šikovně zastoupil cestu a s umělým úsměvem nám pokynul, abychom se posadili a vychutnali si ten mimořádný hudební zážitek. Tak jsme se teda posadili, ale až úplně na kraj dozadu, abychom nebudili víc pozornosti, než by bylo nutné - ( i když myslím, že víc už to stejně ani nešlo) - ale dostatečně blízko u dveří, abychom pak nenápadně zmizeli.
"Raz, dva, tři, čtyři..." - Odpočítal jeden a kulturní vložka začala. Nemůžu říct, že by se to nedalo poslouchat. Dokonce to tam mělo takovou zvláštní akustiku a celkově s tím, kdo na ty různý nástroje hrál, to mělo jako celek i zajímavou atmosféru. Já jsem se aspoň bavila.
Zahráli asi tři skladby a zatím pořád dobrý. Manžel seděl a mlčel, i když jsem čekala, že mě potáhne ven hned u té první skladby, protože podle něj "se to nedalo poslouchat". A pak přišel odněkud zezadu snad ještě vychrtlejší muž, než byl ten, co nás provázel a s rukama sepnutýma na prsou se nám dlouze uklonil. Potom důležitě, pomalinku obešel tu harfu, vykasal si tu svoji dlouhou košili až k rozkroku a s doširoka roztaženýma nohama kolem ní se zhluboka nadechl, pak zavřel oči a začal hrát. Ale tak krásně, že mi spadla brada.
Harfista s vykasanou noční košilí to prožíval celým tělem. Chvilkama vypadal, jako by dostal padoucnici, chvilkama zas u toho dělal různé grimasy, zakláněl se a zase se předkláněl a celou dobu tam tak zvláštně prapodivně vlál,že vypadal, že každou chvilku spadne ze židle.
To bylo něco pro mého manžela. Nejdřív se začal pobaveně vrtět na židli a natahovat krk, aby si vychutnal každý pohyb harfistova těla. Jenže čím víc se kochal, tím častěji dostával záchvaty smíchu, které jen těžko maskoval. Mně samotné celá ta situace přišla taky dost komická a tak jsme na sebe koukli a že se nenápadně vytratíme ven.
Takže jsme se opatrně zvedli a couváme ke dveřím. Jenže v tom nám zastoupil cestu ten černoprdelník, co stál prve u dveří a že prý se máme zase posadit, že už to bude jen slabou hodinku.
No, to neměl říkat, protože manžela bych tam neudržela už ani minutu. Nadechl se, ztvrdly mu rysy a začala mu nebezpečně lítat taková ta naběhlá žíla u spánku, podle které vždycky dopředu poznáte, že bude zle. Pak povídá - "Uhněte, prosím vás, nám už to stačilo." Černoprdelník se ale nechtěl vzdát. Zastoupil nám cestu a bránil vchod vlastním tělem, že koncert ještě neskončil. Takže tam chvíli proti sobě podupávali, jako dva kohouti na bojišti, do toho ta flétnička, (protože harfista skončil před chvílí) - pak skoro provokativní cink, cink na triangl - a v tom ten černoprdelník udělal jeden dlouhý skok ke dveřím, jediním pohybem zamkl dveře a s vítězným úšklebkem si strčil klíč pod talár někam do kapsy.
No a teď začala mela. Můj muž na něj zařval na celý to podzemí - "Okamžitě odemkni ty dveře, nebo ty dveře rozmlátím!!!" Černoprdelník svojí bojovnou fistulí - "Neodemknu, koncert ještě neskončil!!" Do toho lidi - "psssst.. ticho..."
No a jak na mýho muže někdo udělá pssst, tak si koleduje o pár přes hubu. Zaťal obě pěsti, nahrbil se do takového toho býčího pohledu a směrem k divákům procedil - "Kdo to byl??!! " (Ticho. Všichni mlčeli, jako jeden muž.) Tak se zas otočil k černoprdelníkovi a říká - "Okamžitě odemkni ty dveře, nebo tě vysvlíknu z tý noční košile a najdu si to sám!!" Ten se začal připosraně krčit ke zdi, ale neodemkl. Jenom začal před obličejem šermovat rukama jak ježibaba z Mrazíka, jako by zaháněl zlý duchy a když se k němu můj muž těsně přiblížil a jen pár cm. od obličeje mu skrz zuby procedil - "Tak bude to??!!" - tak černoprdelník konečně zašmátral a klíč vytáhl.
No.. a pak jsme se vyporoučeli konečně ven na chodbu a šli jsme spánembohem, ani jsme se už neotočili.
Dole u ohně jsme si ještě poseděli s našima klukama a s kytarama a můj muž pak spal do rána spokojeně, jako miminko.

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Pořadí komentářů: Podle jazyka Podle data
*6* Do Zlaté Koruny se už několik let chystám na výlet. Tak teď alespoň vím, čeho se tam vyvarovat. Jinak tyhle situace mi nejsou cizí - také se mi občas stane, že mě rozesměje nějaký detail, který mi připomene třeba něco velmi humorného, co jsem zažil... Válím se smíchem a všichni kolem si myslí, že jsem se zbláznil.
No úplně mne to vtáhlo do děje a zasmála jsem se, někdy i úplná blbost vyprovokuje k smíchu, kde se to nehodí, ale vlající mnich u harfy :-))) jinak prostředí kostelů a klášterů miluju, mají takový tajemný nádech...
To je možné. :)))
Je pravda, že jsme se tam už nikdy nevrátili. *197*
Verím, že sa za vás modlili, aby ste šťastlivo odplávali a nikdy sa nevrátili)))
No můžu Ti říct, že mám zase pár let života k dobru..*3**3**3* (upraveno)
Od teď se budu vyhýbat klášterům a cernoprdelnikum ještě víc než dřív 😃
Chtělo to mít sebou palcát, cep a řemdih. Anebo pohrozit dobře vysmoleným sudem.
...pointa?
Aj cernoprdelnici maju ego,ale az nabehne ta signalna zila na spanku,tak ustupia:-))

Trochu muziky mimo temu:
"Jenny O"Connor playing The gael"

YouTube...