Vašek Řepák Ranger

Nazdar amatéři.
Už je to pěkných pár pátků, co jsem nic nenapsal, ale nedávno se stalo něco, co prostě musí ven.
Vašek se zase vyznamenal.
Pro neznalé, před třemi lety jsem se přestěhoval ze stotisícového města na asijský venkov a k tomu všemu, o co jsem byl tímto krokem obohacen, jsem dostal navrch svého souseda Vaška. Kdo neví, ať si najde mé předchozí blogy s deníčkem řepáka.
Vraťme se k tématu.
Vrátil jsem se z práce a Vašek jako obvykle už seděl v mé kuchyni.
Když jsem se sem nastěhoval, dost mě vykolejovalo, že kdykoliv jsem přišel domů, většinou už tam někdo byl a v drtivé většině případů to nebyl nikdo z mé rodiny. Tady se totiž baráky nezamykají, co kdyby začalo hořet, že jo. O tom už jsem ale psal v nějakém předchozím díle.
Teď po třech letech mezi těmito svéráznými lidmi už mě to, že mi někdo sedí v kuchyni a podle poloprázdné flašky slivovice z mého sklepa tam sedí už zřejmě pěkně dlouho, nechávalo stoicky klidným.
Ani jsem se na něj nepodíval a zeptal se, jestli si dá kafe. Bleskovou rychlostí se otočil od okna, kterým se do té doby díval ven, jako bych ho strašlivě vylekal a vytřeštil na mě oči takovým způsobem, že jsem myslel, že mu vystřelí z lebky nadzvukovou rychlostí.
Hele, já jako nejsem cimprlich a jen tak něčeho se neleknu, ale když se na mě někdo sedící v mojí kuchyni podívá, jako by mě tam nečekal, zvlášť když kouká ven oknem, kterým mě musel vidět přicházet, tak mě to dost vyděsí, speciálně když ten někdo je Vašek, který téměř všechny události, včetně bleskových povodní, bouří o síle hurikánu a stromů lámajících se jako párátka, bere se zenovým klidem.
"Stalo se něco?" Zeptal jsem se neklidně.
Vašek do sebe třesoucí se rukou kopnul dalšího panáka z flašky na stole a odpověděl. "Já jsem asi udělal strašný průser." To mě uklidnilo.
Dodělal jsem si tedy v klidu kafe, soudíc, že on má potřebných tekutin stále ještě dostatek a sednul si k němu. Vašek totiž věci, které ostatní vyděsí k smrti bere s naprostou samozřejmostí, jako by se jednalo o běžnou součást života, ale naopak věci, se kterými si většina ostatních hlavu absolutně neláme, považuje za nepřekonatelné problémy.
"Tak povídej," pobídnul jsem ho, "co jsi provedl tentokrát?"
A Vašek začal vyprávět.
Včera večer seděl s kamarády u piva a slivovice, když některého z těch myslitelských velikánů napadlo, že konec lockdownu si zaslouží něco extrovnějšího, než je každodenních 8 piv a litr slivovice a že by to chtělo sehnat nějaké květiny. Vašek se ihned nabídl, že někoho zná a zajede tam. Vydal se tedy na kole na cestu a před odjezdem do sebe ještě na kuráž hodil deci slivovice. Jenže sluníčko už má sílu a než dorazil k cíli své cesty, byl už zřízený jak zákon káže.
Navíc samozřejmě nikoho neznal, jen slyšel od někoho, kdo to slyšel od někoho jiného, že v jednom baráku v sousední vesnici bydlí prodejci květin, ale nechtěl přijít s prázdnou, protože by se mu kamarádi zase smáli.
Jakmile tedy dorazil k dotyčnému domu, sestoupil z kola elegantním držkopádem, protože jaksi zapomněl dát nohy dolů ze šlapek. A tady zřejmě celý problém začal. Když se totiž sbíral ze silnice, vypadl mu telefon a jak si ho dával zpátky do kapsy, nejspíš omylem vytočil tísňovou linku.
Z pozdějšího přezkumu událostí vím, že operátorka se po několikátém marném pokusu někoho se na druhé straně dovolat již chystala zavěsit, když se začaly ozývat hlasy a hned první věta jí zaujala tak, že na lince zůstala.
To už se totiž Vašek posbíral ze země a v dosti bídném stavu se opřel o zvonek. Po chvíli vyšel ze dveří domu plešatý hromotluk a Vašek začal hlasitě hulákat.
"Nazdar, hele máš nějaký květiny?!?" To byla ta věta, která zaujala operátorku tísňové linky. Borec se nejistě rozhlédl na obě strany, ale dál neudělal nic. V domnění, že je chudák nejspíš nedoslýchavý, začal Vašek řvát svou otázku ze všech sil ještě jednou a on umí být hlasitý dost. To už hromotluk neustál a doběhl k brance, kde rukou jako lopata ucpal Vaškovi reprák.
"Dobrý, dobrý, dobrý, něco mám, hlavně přestaň řvát!" Řekl borec, když se ujistil, že hned za křovím nečíhají týpci v kuklách. Vzal Vaška na zahradu a sebral mu pětikilo, které Vašek žmoulal v ruce.
"Počkej tady," rozkázal a zmizel v útrobách domu. Vašek chvíli stepoval na místě, jenže vypité pivo udělalo své a tak se začal poohlížet po koutě, kam by si mohl dojít s pískem. Žádný vhodný na zahradě nenašel, protože tu bylo málo keřů a odevšad sem bylo vidět, ale při průzkumu narazil na pootevřené dveře garáže a zahradního domku v jednom. Řekl si, že by tam mohl být i záchod a jal se hledat onu posvátnou místnost. Jakmile vlezl dovnitř o něco se opřel a vrata se za ním zavřela, zkoušel je otevřít ze všech sil, ale ani se nepohnuly. Nezbývalo než se vydat kupředu. Všude byly plastové barely s různým obsahem a miliony krámů, takže postup šel jen pozvolna. Když se konečně dopracoval ke dveřím na druhé straně garáže, stalo se hned několik věcí současně. Za prvé, Vašek zjistil, že dveře jsou zamčené, za druhé z venku se ozval křik a dusot nesčetného množství těžkých bot a za třetí Vašek omdlel, protože dveře z druhé strany někdo neuvěřitelnou silou vykopl Vaškovi rovnou do obličeje. V posledních okamžicích před upadnutím do bezvědomí prý zcela jasně viděl vcházet do těch dveří Walkera Texas Rangera.
Když se probral v nemocnici na pokoji a doktoři se ujistili, že mu kromě lehké podnapilosti (z toho usuzují, že byl mimo dost dlouho, protože pokud lékař zkonstatuje u Vaška lehkou podnapilost, tak pro Vaška je to, jako kdyby právě dodržel suchý únor) nic není, předali ho do péče kriminalistů, kteří se ho už nemohli dočkat.
Po té co jim bezelstně odvyprávěl celý příběh na sebe kriminalisté dlouho beze slova hleděli a ve finále prohlásili Vaška za nevinného a poslali ho domů.
Ukázalo se totiž, že v tom domě přebývala skupina prodejců nejen květin, ale i plyšáků, která zásoboval celý kraj. Protiplyšákové je mělo v hledáčku už dlouho, jenže neměli žádné důkazy a tudíž ani důvod k domovní prohlídce, no a Vaškův telefonát na tísňovou linku jim po zjištění polohy přesně takový důvod dal. Našli tam desítky kilogramů již hotových plyšáků a materiál na výrobu minimálně dalších sto kilo.

Dlouho jsem Vaškovi koukal do očí a přemýšlel, jestli mu to mám věřit. Došel jsem k závěru, že tohle si prostě vymyslet nemohl, takže jsem se rozchechtal na celé kolo. Vašek se na mě nechápavě podíval a já uviděl v jeho očích výčitku.
"Ale no tak," uklidňoval jsem ho, "vždyť jsi nic špatného neudělal, jen jsi rozprášil prodejce plyšáků, jsi vlastně hrdina," smál jsem se, až jsem nemohl popadnout dech.
"No jo hrdina, ale co když nesebrali všechny, vždyť mě najdou, uříznou mi koule i s ptákem a přišijou mi je na čelo těsně před tím, než mě za ně pověsí do průvanu."
Při té představě jsem se rozchechtal ještě víc.
"No tak fakticky díky za podporu," durdil se Vašek.
"Hele v klidu," říkám, "kdyby něco, tak zavoláš Walkerovi a ten jim nakope zadky, ne?"
Nasupeně se na mě podíval, sbalil flašku a odkráčel.
Mnohem později, když se uklidnil a přišel pro další flašku slivovice, kterých mi ve sklepě po minulém majiteli, který prý patřil mezi nejlepší paliče v okolí, zbylo asi milion, jsme se tomu zasmáli společně.
Jediné, co Vaška štve je, že od té doby mu nikdo neřekne jinak než " Rangere" a on se potom vždycky nenápadně rozhlíží na všechny strany, jestli na něj někde nečíhá nějaký pomstychtivý prodejce plyšáků.