Proč ne?

Na životě je krásná spousta věcí, zdánlivě jednoduchých a všedních. Často si nedokážeme jejich kouzelnou moc uvědomit a vše pochopíme až tehdy, když o ně přijdeme. Někdy máme to štěstí, že se v určitých cyklech opakují, pak si je můžeme opětovně užívat. Pak jsou ale i takové, co nás provázejí životem a nikdy už se nevrátí zpět.
Já jsem si takové kouzlo sám na sobě ověřil poměrně nedávno. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl pár okamžiků trávit s malými dětmi. Vrátil jsem se v duchu do doby, kdy mé děti byly malé a kdy byl svět v pořádku. Člověk se v takových chvílích cítil nesmrtelný, svět mu ležel u nohou a budoucnost měl před sebou. Jenže děti vyrostly, budoucnost se přetavila v minulost a všechno zmizelo v nenávratnu. Vzpomínky bledly a přítomnost těch malých lidiček, kterým z každého oka kouká minimálně jeden čert, mi je pomohla oživit. Oživit vzpomínky a přivést k životu touhy po změně životního stylu.
Mít děti a vychovávat je je jednou ze základních podstat našeho bytí. Ve dvaceti si člověk kolikrát ani neuvědomí váhu takového poslání a ve čtyřiceti už jen zalituje, že si to neužil více a lépe. Někteří z nás mají to štěstí, že si i v takovém věku pořídí jednu svoji malou kopii a můžou si ten proces opět zopakovat. Znám pár takových, užívají si to a jsou opravdu šťastní. Jiní, jako třeba já, mohou jen zavzpomínat a přemýšlet o tom, co by udělali dnes jinak a lépe.
V poslední době jsem se několikrát setkal s dotazem, proč si ještě nepořídím potomka. Pominu-li nutnost mít k tomu vhodný protějšek, tak jsem to vzhledem ke svému věku odmítal. Jenže děti umí čarovat a po mém nedávném setkání s nimi jsem si tutéž otázku položil sám. Proč ne? Za těch pár chvil mě nabily úžasnou energií a chutí ještě jednou zanechat na tomto světě svůj otisk. Ano, je mi jasné, že spousta lidí si poklepe na čelo, ale stejně tak se mnozí se mnou ztotožní. Nenajdu-li pádné argumenty, které by dostatečně zodpověděly tuto otázku, pak už bude zřejmě jasno.
Tak tedy: proč ne?