Dospěla jsem do bodu, kdy mohu říci, že mě jakýkoliv zájem o mou osobu uvádí v úžas a vyvolává nechuť značnou, nejen ke kontaktu ale i ke komunikaci. Nejde to zatím poznat, zřejmě jsem si vypěstovala neuvěřitelně neutrální výraz. Nechce se mi to kupodivu měnit, zjistila jsem že mi to vyhovuje. Ovšem jak jsem zjistila, velice to nevyhovuje mému okolí. Rádi by viděli usměvavou osobu na kterou byli zvyklí, nějak je ani nenapadne se zeptat zda mi to tak vyhovuje, protože obecný standart je být šťastný a mít se o to s kým podělit. No, kdo říká že můj standart a postoj je špatný, pokud tím nikoho neobtežuji. Naopak mohu polemizovat nad tím že jsem obtěžována já, jejich překypujícím entuziasmem, že to, že mi zlepší den, zlepší náladu jim.

Takže kolik z nás to tak občas má, když čtu blogy, řekla bych že je tady takových spousta, jen je opravdu na nás jak se k tomu postavíme a necháme-li se polhtit tím naším malým temným egoistickým já.