Náročný den

21.7.2021 19:29 Shaien

Je po půlnoci a já z nějakého důvodu ještě straším na amatérech. Řeším nějaké starosti a některé jsou spojené i s místními uživateli. Najednou mi pípne zpráva v dávné konverzaci s jedním zajímavým uživatelem. Chvíli si vyměňujeme vzkazy, když začne brnkat na moji dominantní strunu.
Chytla jsem se rychle. Mám opravdu starostí nad hlavu a tenhle způsob sexu je pro mě hodně relaxační záležitost. Jako by věděl, že jsem si odpoledne psala se dvěma subíky, kde to bohužel z časových důvodů nevyšlo. Slovo dalo slovo a domluva, že se v devět ráno potkáme a užijeme si dopoledne, byla na světě.
Uklidněná vidinou relaxace se někdy okolo půl třetí ráno doplazím do postele. Čekají mě zhruba čtyři hodiny spánku. To budu ráno svěží, pomyslím si, než upadnu do kómatu.
Zvonění budíku je kruté, ale musím vstát, pokud si chci stihnout oholit nohy a umýt vlasy. Vstávání před devátou by mělo být trestné, minimálně pro sovy nebo spíš netopýry, ke kterým se řadím. Poslepu se doplahočím pod sprchu. Ta mě aspoň trošku probere. Zvládnu se zkulturnit a při balení hraček ještě zapínám počítač, abych se podívala, zda nehoří něco pracovního. Při té příležitosti ještě omrknu amatéry, jestli není nějaká změna.
Jestli mě něco dokáže naštvat, tak když druhá strana bez omluvy nedorazí. Žádná zpráva mě nečeká, tak předpokládám, že vše platí. Ještě zahlédnu online jeden zdroj svých starostí, tak za ním zaskočím na chat ve snaze někam posunout náš společný problém, ale je to marné. S lehkým zpožděním nasedám do auta a vyrážím směr smluvené místo.
Ač jsem vyrážela s lehkým skluzem, na Břevnově jsem včas. Povedlo se mi i dobře zaparkovat. Dneska mám štěstí. Venku je poměrně chladno a v šatech bez silonek mi je trochu zima, tak čekám v autě. Svého společníka nikde nevidím. Kontroluji zprávy na amatérech, zda nemá zpoždění, ale nemám tam ani písmenko. Po čtvrt hodině jsem zklamaná a dost naštvaná. Nedorazil bez omluvy.
Výborně. Krev se ve mně vaří. Jsem úplně zběsilá. Kdyby teď dorazil, tak by si užil mých důtek, na které se v noci tak těšil, do sytosti. Sedím v autě a jsem naštvaná. Nejen kvůli tomu, že nedorazil, ale i proto že se nekoná můj vytoužený odpočinek ve formě BDSM hrátek.
Strčím klíč do zapalování, zmáčknu Start/Stop tlačítko, ozve se trojí cvaknutí a nic. Nechápavě koukám na tachometr, co se to děje. Zkusím to znovu. Se stejným výsledkem. „To není možné!“ křičím na palubní desku a zkouším to ještě jednou. Bez úspěchu. „Ne! Ne! Ne!“ ječím vztekle a mačkám tlačítko jako šílená i když vím, že se nic nezmění.
„Doprdele! Co budu dělat?“ Nahmatám páčku a otevřu kapotu. Vystoupím z auta a koukám do prostoru, kde je motor, jako bacil do lékárny. Bylo mi jasné, že tenhle pokus byl naprosto marný. Co se aut týká, jsem schopná poznat barvu, přečíst SPZtku, výrobce a když jsem dost blízko tak i model auta. Vrcholem je schopnost spočítat počet dveří. A tady končím. Jsem v totálním hajzlu. A v jednu musím být na důležité schůzce.
Stojím u otevřené kapoty a horečně přemýšlím, komu zavolám o pomoc. Napadá mě jediný člověk, který není sedmdesát kilometrů daleko a je schopný tohle vyřešit. Tak strašně moc se mi nechce volat zrovna jemu. Volám manželovi a doufám, že mi třeba pomůže. „Mám pohotovost. Nepomůžu. Vyřeš to sama,“ oznámí mi suše. Výborně! Jsem na něj v duchu kyselá. Už před měsícem jsem mu říkala, že by měl dát auto – jeho auto – do servisu. Tak teď to tu budu řešit místo něj. Rozhodně nemám nic lepšího na práci.
Beru do ruky telefon, spolknu veškerou hrdost a hledám v seznamu. Rozkliknu kontakt a přemýšlím nad svými možnostmi. Bohužel nemůžu vyzout lodičky a utéct do nejbližších lesů. To by byla rozhodně má první volba. Musím to vyřešit tady – v džungli velkoměsta. Mačkám ikonku volat a zavírám oči. Po druhém zazvonění se ozve: „Prosím?“
„Ahoj, to jsem já. Mám problém. Mohl bys mi pomoct, prosím?“
„Co se děje?“
„Kleklo mi auto.“
„Jak kleklo?“
„Úplně,“ pokrčím rameny.
„Co to dělá?“
„Nic. Chci nastartovat, třikrát to cvakne a nic,“ odpovídám a sedám si za volant.
„To je divný. Kontrolky svítí? Rádio hraje?“
„Kontrolky svítí. Rádio nevim. Nemám ho puštěný. Počkej, vyzkoušim to,“ odpovídám jako ve snách a připadám si jako totální pako. „Rádio hraje, ale to asi slyšíš,“ odpovídám, když se autem rozezní hudba.
„To vypadá, že má problém baterka. Jak dlouho jsi tam stála?“
„Čtvrt hodiny,“ odpovídám po pravdě.
„Kde stojíš?“
„Na Břevnově.“
„A jela jsi z domova?“
„Jojo.“
„To by měla být dost nabitá i kdybys tam dělala diskotéku na celou ulici. Vydrž, já si zavolám a ozvu se ti.“
„Děkuju,“ hlesnu tiše.
Vysoukám se z auta a jdu zavřít kapotu. Tady už nic nevykoukám. Nezbývá mi než čekat a modlit se. Přemýšlím, jestli by bylo lepší, kdyby mi pomohl, anebo když nebude moct a já budu volat odtahovku. Shledávám, že obě možnosti jsou dost na nic.
Za chvíli mi zvoní telefon a dozvídám se od něj, že zkusí někde sehnat kabely a dorazí. Vlastně se mi vůbec neulevilo. Sice možná pomůže s řešením problému s autem, ale zase budu muset čelit setkání s ním. A poslední rozhovor končil celkem nepříjemným vyříkáváním, jak to mezi námi je.
Přijímám další hovor: „Tak nikdo okolo kabely nemá. Sjedu na Podbabu, tam by je mohli mít. Vydrž tam.“
„Neboj, já nikam nepojedu.“
Zasměje se a mně teprve dochází, že jsem byla zcela neúmyslně vtipná. Doléhá na mě stres posledních několika dní, nevyspání a psychické vyčerpání – jsem úplně hotová. Nemám ani sílu se smát.
Sedím v autě a přemýšlím, jak to technicky provedeme. Ulice je poměrně úzká. Po obou stranách stojí zaparkovaná auta a uprostřed je jeden pruh, kudy projíždí auta oběma směry. Problém je, že já stojím v zástupu. I když dorazí, tak nemáme šanci pomocí kabelů baterie spojit. Opírám si čelo o volant a doufám, že se probudím z té noční můry.
Najednou slyším bouchnutí dveří a auto, které stálo přede mnou, odjíždí. Ha! To je moje šance. Pomyslím si. Vystupuju a jdu bránit uvolněné místo vlastním tělem. Nic jiného mi ani nezbývá. Už takhle jsem za krávu. Nemusím být ještě za blbou krávu.
Venku je stále docela zima. Nepřispívají tomu krátké šaty, co mám na sobě. Vždyť jdu jenom z auta dovnitř a pak zase zpátky do auta, říkala jsem si ráno. Jak jsem se přepočítala. Abych se zahřála, tak pochoduju v lodičkách na kočičích hlavách tam a zpátky. A šíleně mě škrábou krajkové kalhotky, co jsem si vzala. Nadávám si do debilů. Proč já to vždycky kvůli těm chlapům dělám?
Neděláš to kvůli nim, ale kvůli sobě, aby ses cítila hezky. Že jsem se na to nevysrala, spílám sama sobě. Během pochodování tam a zpět vyřizuju několik telefonátů – pracovních i soukromých. Pípne telefon a objevuje se zpráva od známého z amatérů o kterém byla včera večer řeč s jednou holčinou. On má snad radar. Vyměníme si pár zpráv, a nakonec si voláme, protože to je jednodušší. Nabízí mi pomoc, ale předem říká, že nemá moc času a je na druhé straně Prahy. S díky odmítám a nadávám si, že mě nenapadl rovnou.
Ozve se cinknutí a ve zprávě stojí: 10 minut. Hurá. Je mi zima, mám hlad a nachodila jsem asi deset kilometrů při čekání na jediném volném parkovacím místě široko daleko. Uskutečňuju ještě jeden hovor a nervózně sleduju hodiny. Rozhlížím se na obě strany, protože může přijet z obou směrů. Náhle uslyším známý zvuk motoru a vidím, jak se blíží očekávané vozidlo.
Všimne si mě a zajede na mnou hájené místo. Můj rytíř v modrém Subaru. Při vystupování si mě změří pohledem: „Mám se ptát?“
„Neptej se, prosím,“ odpovídám rezignovaně. Jsem si moc dobře vědoma, že mám jenom malý krůček k psychickému zhroucení a odpovědi na jeho otázky by byly posledním hřebíčkem do rakve. A jestli něco nechci, tak se za žádnou cenu nechci složit před ním.
Moje přání respektuje: „Tak šup za volant a ukaž, co to dělá.“
Poslušně si sednu na místo řidiče a ukazuju, co se děje, respektive spíš neděje.
„Otevři kapotu. Mrkneme se, jak to tam vypadá.“
Tahám za příslušnou páčku. Jsem jak zpomalený film. Než dobojuju a vysoukám se z auta, tak má už dávno otevřenou kapotu své Subiny a otevírá i kapotu mého auta.
„Vypadat jako tahle baterka, tak taky nestartuju. Vždyť vypadá ještě hůř jak ty.“
„Hmmm,“ jenom zahučím.
Stojím stranou, abych co nejméně překážela. Je mi úplně jasné, že aktuálně jsem tu tak maximálně na ozdobu, a to ještě dost zoufalou. Rozmotá kabel a než se stihnu probrat, tak jsou baterie spojené.
„Tak to zkus,“ pobídne mě měkce.
„Jako už?“ tvářím se jako debil.
„No jasně. Na co chceš čekat?“ popohání mě pohledem.
„Já tohle nikdy reálně ani neviděla, tak nemám tušení,“ omlouvám svou neznalost, zatímco si sedám za volant.
„Hlavně mi to nenabourej,“ nabádá mě.
„Neboj, mám tam ručku,“ hájím se.
Zkouším nastartovat a auto naskočí na první dobrou. Zařazuju neutrál a vystupuju. Sleduju, jak se snaží kabel umístit do původního obalu a když se mu to povede hodí celý balíček oknem na sedadlo spolujezdce a zavírá si kapotu. Pak střelí pohledem po mně: „Já ti to zavřu. Ty bys to mohla dneska ještě ulomit.“
Nemám ani sílu odporovat. „Díky,“ hlesnu. Ploužím se na místo řidiče.
„Musíš dneska ještě někam jet? Mám doma jednu novou baterku, tak bych ti to odpoledne přijel vyměnit.“
Koukám na něj jak tele na nová vrata: „Jo, teda ne. Teda zařídím to.“
„A nějaké nářadí doma máš?“ ptá se věcně.
„Jo, nějaký stranový klíč se tam najde,“ odpovídám.
„Dobře,“ odpovídá se zdviženým obočím. Evidentně překvapený, že znám název správného nářadí.
Otevřu si okno a beze srandy povídám: „Jeď první, jsem schopná ti to ještě nabourat.“ Než se stačím pořádně posadit a zapnout si pás, tak se stihnul otočit a odjet. Celé to netrvalo déle než pět minut.
Pomalu se vydávám směrem k domovu. Mám toho dneska plné zuby, a to ještě není ani poledne. Najednou mi zvoní telefon. „Ano?“ zvedám ho.
„Tak jsem mluvil s tim kamarádem, co pro něj byla ta baterka, a on ji potřebuje. Tak si zajeď do Holešovic. Je tam prodejna a milej pán – on ti s tím pomůže. Pošlu ti adresu. Asi ideálně do navigace, viď, ať nemusíš zastavovat.“
„Děkuju,“ odpovím a na nejbližší křižovatce odbočuju do opačného směru, protože Holešovice jsou na druhou stranu. Na jednu stranu jsem ráda, že se to vyřeší rovnou a na druhou stranu mě vlastně mrzí, že už ho dnes neuvidím. Představa, jak mi opravuje auto mě naplňuje zvláštním klidem. Evidentně mi už úplně hrabe.
Pomalu se proplétám provozem. Už jsem v Holešovicích a adresa stále nikde. Chtě nechtě mu ještě jednou volám: „Ahoj, už jsem v Holešovicích, ale adresu ještě nemám.“
„Promiň, já měl ještě nějaké hovory a zapomněl jsem na tebe,“ omlouvá se.
„Nic se neděje. Do Holešovic jsem to zvládla i bez adresy.“
Pípne smska a rovnou se mi adresa otevírá v navigaci.
„Máš to tam. Ježiš, já mám už půl hodiny meeting. Musím jít. Čau!“
„Děkuju,“ volám a doufám, že jsem to stihla, než to položil.
Podle pokynů navigace se blížím do cíle. Takovým úplně divným vjezdem se dostávám do dvora. Zaparkuju na parkovišti. Rozhlédnu se okolo sebe a nevěřím vlastním očím. Na jediném vchodu, který je přede mnou, je obří nápis STRIPBAR. Jsem tak vyřízená, že nemám sílu se ani smát. Dnešek je evidentně den z kategorie To nevymyslíš.
Rychle naťukám smsku: Tys me poslal do stripbaru?
Obratem přichází odpověď: Ne. Musis do dvora.
Odpovídám: Jsem v nem. A jako důkaz přikládám fotku vchodu s nápisem STRIPBAR.
Kde to jsi? Ptá se další zprávou.
Tam, kams me poslal! Datluju.
Za chvíli přilétne smska s odkazem na streetview a já zjišťuju, že jsem o dvůr vedle.
Odpovídám prostým Dik.
Ten kousek zvládám už přejet bez karambolu. Pán, který v prodejně pracuje, je vážně sympaťák. Když mě vidí, tak se rovnou ptá, jestli to chci i vyměnit. Jsem za jeho pomoc vděčná. Představa, že bych ještě dneska musela něco montovat, byla nepřípustná. Celá výměna trvala maximálně deset minut a já ještě stíhám schůzku v jednu.
Je čtvrt na tři a já sedám do auta a volám kamarádce, zda platí slíbené kafe. Potřebuju se někomu vypovídat. Nepokrytě se mi směje, potvora jedna. Ruku na srdce, být to obráceně, tak se smíchy lámu v pase já.
Setkání s kamarádkou mi trochu zvedlo náladu i když jsem hodně unavená. Mířím konečně k domovu. Cestou si uvědomuju, že je pondělí, a ještě musím vyřídit na úřadě tu otravnou věc, kterou už skoro měsíc odkládám. Vůbec se mi do toho nechce, ale dnes je asi jediná šance. To je opravdu den jak malovaný.
Slečna na přepážce je sice milá ale úplně neschopná. Věc, která zabrala asi čtyři kliknutí myší jí trvá snad půl hodiny. Chvíli zvažuju, že tam na té nepohodlné židli prostě usnu. Nakonec je vše vyřízeno a já o pět set korun lehčí opouštím pekelnou překážku. A teď už hurá domů.
Cesta trvá asi dvacet minut. Když odbočuju na náměstí, tak mi dochází, že jsem dnes ještě nic nejedla. Je skoro pět odpoledne. Parkuju a jdu si pro kebab. Není čas na hrdinství. Vlastně ani nevím, co mě ještě drží pohromadě.
Dorazím domů a na počítači mi už svítí zpráva: Pusť si tiskovku, udělej zápis a zpracuj to, prosím. Výborně. To poslední, po čem aktuálně toužím, je sledování tiskové konference vlády. Ale nedá se nic dělat. Práce je práce a já jsem toho dneska ještě moc neudělala. Pouštím si záznam a zapínám amatéry. K práci mi stačí zvuk. Nemusím se na ně ještě koukat. Vyřizuju hromádku vzkazů, které mi tu za většinu dne naskákaly. Od dnešního ranního rande stále ani čárka. Vlastně on měl velký vliv na průběh celého mého dne. Už si neškrtne, chlapec. Nebudu tady dělat někomu kašpárka. Na to mám málo času a moc sebelásky.
Dělám zápis a zároveň zpracovávám podklady do práce a při tom ještě zvládám lehkou konverzaci ve zprávách tady. Jsem teda brutálně unavená. Do toho ještě jeden hovor, který končím, protože už opravdu nemůžu. A druhá strana to i slyší a nic zásadního nenamítá.
Ještě si tu vyměňuju pár zpráv s odborníkem na squirt. Mám pocit, že moje vzkazy jsou už opravdu zoufalé. A tak tomu nasadím korunu tím posledním: Já jsem dneska v takové prdeli, že bych snad byla i submisivní. To je už opravdu dno.
Po tomhle uznávám, že níž už to skutečně nejde. Zavírám počítač. Umeju se a doplazím se do postele. Z posledních sil napíšu smsku svému zachránci: Co pijes? Protože si uvědomuju, že kdykoliv jsme spolu někde byli, tak řídil. A já mu chci jako poděkování dát aspoň lahev něčeho dobrého.
Poslední, co vidím než upadnu do kómatu, jsou zprávy:
?
Vodu